Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 54

Druhé představení proběhlo absolutně bez problému. Gin se ani jednou nezakoktal a konečně si svou roli pořádně užíval. Dívky ho hltaly pohledy, a jakmile jsme skončily, čekaly na něho u zákulisí, jestli by s nimi nezašel do kavárny nebo se s nimi alespoň neprošel. Pozorovala jsem ho z dálky a zlomyslně se smála jeho zmučenému výrazu. Skočila jsem si do šatny, kde jsem ze sebe div nestrhala princeznovské šaty a natáhla si kožené kalhoty a tílko. Bundu jsem si vzala do ruky. Nevěděla jsem, jestli už Midorima neskončil, ale zkusila jsem to risknout a prošla školu až k jeho třídě. Jak jsem si myslela, už byl obsazen pouze poslední stůl, jinak byla kavárna prázdná. Stůl obsluhoval zrovna Midorima a bylo na něm vidět, že už je dost unavený. Taky na dnešek moc nespal,... vlastně skoro vůbec. Dívky si ale jeho výrazu moc nevšímaly, blekotaly kraviny a flirtovaly s ním, čehož si zase nevšímal on. To bylo něco pro mě. Ve dveřích mě zastavila dívka.

„Je mi líto, ale už máme zavřeno." Upozornila mě.

„Já vím. Jdu za Shintarem." Prošla jsem kolem ní oblékajíc si zároveň bundu a dál si jí nevšímala. Přešla jsem místnost až ke stolu a zastavila se u něj. Rozkročila jsem se, pohodila svýma blonďatýma vlnama a ruce dala v bok. Jo, vypadala jsem jako drsná motorkářka nebo jsem si to aspoň namlouvala.

„Sorry, holky, ale jestli máte spadeno na tohohle fešáka..." a ukázala jsem vedle sebe na šokovaného Midorimu...

„... tak máte smůlu, protože tenhle hřebec už je osedlaný." A mrkla na ně. Holky vykulily oči, v rychlosti zaplatily (nechaly dost velké spropitné) a zmizely. Midorima svíral v ruce tác a vypadal naježeně.

„Prosil jsem tě snad o pomoc? A co to mělo znamenat s tím hřebcem?!" Povzdechla jsem si.

„Shintaro, evidentně po tobě jely. Nelíbilo se mi to, tak jsem jim dala jasně najevo, že někoho máš!" Vysvětlovala jsem mu. Zpod zástěny jako na zavolanou vylezla předsedkyně třídy.

„Midorima-kun, budeš s něčím potřebo..." a zarazila se, jakmile mě spatřila.

„Ne, nebude!" Řekla jsem za něj, čímž jsem si vysloužila další naštvaný pohled.

„Ne, děkuju, Uchido-san. Už jen douklidím a taky půjdu." Uchida sklopila oči a zalezla zpět. Spolu s dívkou, která mě zastavila, když jsem sem přišla, se s Midorimou rozloučily a odešly. Midorima uklízel a mlčel. Nevydržela jsem to. Nesnášela jsem napjaté ticho, když jsme byli spolu v jedné místnosti.

„Kde je Kazunari?" Zeptala jsem se na Takaa, protože na to mi určitě odpoví.

„Odešel mezi prvními. Měl doma něco důležitého." Vzpomněla jsem si na poledance. Tak moc jsem chtěla jít cvičit, ale nemohla jsem, protože jsem musela celý den ležet na posteli v růžových šatech.

„Jsi tu poslední?" Midorima si povzdechl.

„Ano, jsem." Vzal hadr a utíral židle. Záda měl ztuhlá a jeho pohyby byly nucené. Přistoupila jsem k němu s napřaženou rukou.

„Dej mi to, zlato, udělám to. Sedni si a odpočiň si na chvilku."

„Zvládnu to sám." Řekl, ale nebyla v tom žádná emoce.

„Já vím." Midorima mi po chvilce předal hadr a posadil se na jednu židli, nebo si na ni spíš napůl lehl. Otřela jsem všechny židle a sklidila ze stolů. Midorima si opřel loket o stůl a položil hlavu do dlaně. Umyla jsem zbylé nádobí a vyskládala na připravenou utěrku. Vrátila jsem se k mému příteli, který mě celou dobu pozoroval. Zvedl hlavu a narovnal se.