Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 58

Takže lidičky! Zhluboka se nadechněte a zadržte dech. Předpokládám, že na tohle jste celou dou čekali, tak tady to máte. Dost jsem nad nadcházející scénou přemýšlela a snad nezklame! Jinak děkuji všem, kdo se zatím dostali ve čtení až sem. Znamená to, že to se mnou není tak marné, jak jsem si původně myslela :-D Ještě nás čeká několik kapitol, ale pomalu a jistě se blížíme k cíli!

Ani ne deset vteřin na to se otevřely vchodové dveře a z nich se vynořil Midorima v pyžamu. Měl opět klasické pyžamo, dlouhé nohavice a košile s dlouhými rukávy na knoflíčky, tentokrát bylo tmavě modré kostkované, s bílými proužky. První, čeho jsem si všimla, bylo, že nemá na sobě brýle. Dokonce už ani ruce neměl obvázané. Možná, že už spal. Stál ve dveřích a stále na mě překvapeně zíral. Nervózně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou.

„Shintaro, myslíš, že bys mě mohl pozvat dál?" Zeptala jsem se rozpačitě, zatímco mi dešťové kapky bušily do ramen. Až teď se Midorima jakoby probudil ze snu. Ustoupil stranou.

„A... omlouvám se."

„To nic." Vtrhla jsem rychle dovnitř a zula si botasky. Nohy jsem měla úplně promočené a studené.

„Počkej tu, přinesu ti ručník." Řekl potichu Midorima a otočil se. Chytila jsem ho rychle za zápěstí.

„Myslíš, že bychom si mohli promluvit u tebe v pokoji?" Zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem, aby nás někdo viděl. Midorima se na chvilku zasekl, ale pak krátce přikývl.

„Samozřejmě. Pojď." Vykročil k sobě do pokoje. Chtěl mě chytit za ruku, ale podklouzla mi mokrá noha a já skončila s žuchnutím na zadku. Tolik k tichosti.

„Au." Zakňourala jsem potichu a sáhla si na potlučený zadek. Midorima si ke mně okamžitě kleknul.

„Jsi v pořádku?" Zeptal se mě. Vtom jsem zaslechla zvuk otvírajících se dveří a pár kroků. Vyděšeně jsem se podívala na Midorimu a přiložila si prst ke rtům. Vyskočila jsem na nohy a schovala se za nejbližší roh.

„Shintaro, co to bylo za ránu? Nestalo se ti nic?" Zaslechla jsem hlas paní Midorimové. Kousla jsem se nervózně do rtu a čekala, co Midorima odpoví. Jestli zalže, jeho mamka to okamžitě pozná.

„Jsem v pořádku. Jdi si lehnout, matko (používá formální oslovení okaa-sama)." Uslyšela jsem matčino zakňourání a stěžování si na oslovení, ale nakonec se dveře znovu zabouchly a nastalo ticho. Uff. Úlevou jsem si oddechla. Vykoukla jsem zpod dveří. Midorima byl otočený čelem ke mně s pozvednutým obočím říkajícím: Proč si se sakra schovávala? Hloupě jsem se pousmála. Midorima kývl směrem ke svému pokoji a já šla za ním. Z vlasů mi odkapávala voda a na podlaze jsem za sebou zanechávala mokré stopy. Jakmile Midorima zavřel za námi dveře, přešel do koupelny a následně se vrátil s ručníkem.

„Jsi úplně mokrá." Konstatoval. Položil mi ručník na hlavu a začal mi sušit vlasy. Za ucho mě něco zatáhlo.

„Au." Řekla jsem sotva znatelně. Znovu ten tah, tentokrát to zabolelo docela dost.

„Au!" Vyjekla jsem. Midorima okamžitě přestal.

„Co?"

„Myslím, že mi něco zavadilo o náušnici." Postěžovala jsem si a sáhla si automaticky na ucho. Midorima mi posunul hlavu a vlasy stranou, aby se mohl podívat.

„Ukaž."

„Nepotřebuješ brýle?" Zeptala jsem se ho. Midorima uraženě povytáhl obočí.

„Zase tak slepý nejsem, Evo." Stiskla jsem rty.

„Promiň."

„Hm. Zahákla se ti nitka z toho ručníku." Posunul mi ručník na stranu s náušnicí a chytl ho do jedné ruky.