Moji zachránci ze Shutoku (KnB)

Kapitola 6

Nespouštěla jsem ho z očí. Pořád se blížil, až se nahnul k pianu. „Midorimo,..."začala jsem. „Zapomněl jsem tu noty."Sehnul se pro štos papírů položených na piánu. Hned se otočil a zamířil zpět ke dveřím. Kousla jsem se nervózně do rtu. „Umíš hrát na piano?"zkusila jsem se ho zeptat. Midorima se skoro u dveří zastavil a otočil se na mě. „Ano." ... ... ... To je jako všechno???? Ty suchare, nemůžeš se aspoň trochu snažit, když s tebou chce holka navázat rozhovor???? Vzdychla jsem. „Nezahrál bys mi něco?"zkusila jsem zapříst rozhovor znovu. „Ne." ... ... ... Dooooobřeeeee. Zhluboka jsem se nadechla. „Mohl by ses přestat chovat jako studený čumák?! Co ti to udělá, když mi zahraješ jednu pitomou skladbu?!"už jsem se rozčilovala. Ten kluk mi začíná pěkně pít krev, kdykoli ho vidím. „Nejsem studený čumák. Jen v tom nevidím žádný účel a nemám čas tu s tebou posedávat."Upravil si na nose brýle. Evidentně to s ním absolutně nic neudělalo. Otočil se zpět ke dveřím. „Prosím. Jen jednu skladbu." Teď jsem byla naprosto vážná. Úsměv mi z tváře zmizel. Prosebně jsem se na něj zadívala. Nevím, co mě to popadlo. Najednou jsem potřebovala něco, co by mě trochu odtrhlo od reality, a hudba tohle dokázala.

Midorima se znovu otočil. Asi si všiml mého zoufalého výrazu. Vykročil a sedl si na lavičku vedle mě. „Chceš zahrát něco konkrétního?"zeptal se mě, teď už se zájmem. Podíval se mi do očí a čekal na odpověď. Pohled jsem mu opětovala několik sekund. „Chci něco smutného."Řekla jsem nakonec. Midorima si trochu poposedl a já jsem si přehodila nohy, abych seděla obráceně jak on, oběma nohama ven. Ruce jsem si opřela po obou stranách o lavici a zavřela oči. Midorima začal hrát...

(Nuvole Bianche – Ludovico Einaudi – pusťte si to)

...

...

...

...

Každý tón se do mě zařezával. Odkrýval všechny pocity, které jsem v sobě dusila. Chtěla jsem, aby to šlo všechno ven. Smutek, vztek, rány, které jsem dostala, fyzické i psychické. Ti, co neporozumí, můžou namítat, že v 17 letech člověk ještě nic pořádného nezažil. Ale jsou to právě ta nejcitlivější léta našeho života. Každý náš skutek může ovlivnit to, co bude následovat v blízké i dálné budoucnosti. Co se může a nemusí stát. Nad těmi skutky jsem já přemýšlela právě teď. Na svá většinou špatná rozhodnutí. Pevně jsem přivřela oči. Pootevřela jsem ústa a trhaně se nadechla. V tu chvíli jsem byla nejzlomenější člověk na světě. Po tváři mi skanula první slza. Pak další,... a další. S každou jsem cítila větší úlevu. Vnímala jsem každý tón té smutné balady. Midorima opravdu vybral moc dobře.

Hrál dál a já tiše plakala, dokud nezazněl poslední tón. Otevřela jsem oči. Nastalo dlouhé ticho. „Děkuju." Zašeptala jsem. Zvedla jsem se z lavičky a rozběhla se ke dveřím a na chodbu. „Watanabe!"slyšela jsem Midorimu, jak za mnou křičí, ale už jsem byla daleko.

Cestou zpátky do třídy jsem si protírala oči a tváře, abych se ujistila, že už jsou suché. Před dveřmi do své třídy jsem se několikrát zhluboka nadechla. Vešla jsem dovnitř. Samozřejmě, že si mého příchodu nikdo nevšiml. Sedla jsem si do svojí lavice a čekala na zazvonění na další hodinu. Při hodině zeměpisu jsem si uvědomila, že jsem si v hudebně zapomněla knihu. Sakraaaaa!!!! Až půjdu domů, tak se tam zastavím. Zeměpis je stejně poslední hodina. Po skončení vyučování jsem se sebrala a vyrazila zpět do hudebny. Opět jsem nenápadně nakoukla dovnitř. Nikde nikdo. Přešla jsem k oknu, ale kniha na parapetu nebyla. Ne!!!! Snad mi jí nikdo neukradl!!! Chtělo se mi skoro znovu brečet. Dneska jsem vůbec byla nějaká přecitlivělá. Víte, co to je ztratit Noční klub???? Ta knížka má dneska hodnotu 10 000 Kč! Tohle vidět nějaký milovník fantasy, tak mě asi rovnou vyhodí z okna! Uklidni se! Uklidni se! Určitě ji někdo našel a předal ji do sborovny. Vydechla jsem a namířila si to rovnou tam. Zaklepala jsem na dveře sborovny, zeptala se všech přítomných učitelů, jestli některý z žáků nenašel v učebně knihu a nenechal ji zde, ale kniha nikde!!! Aaaaaa!!! Hledání jsem okamžitě vzdala. Hlemýždím tempem jsem se došourala domů, v pokoji odhodila školní tašku na zem a padla znakem na postel. Celý zbytek dne jsem se modlila za svou padlou knihu.

V sobotu jsem svůj poklad stále oplakávala. Na dnešek jsem neměla nic v plánu. Oblékla jsem si modrý rolák a černé rifle. Ze skříně jsem letos poprvé vytáhla kabát, také modrý. Královskou modř prostě miluji. Bezcílně jsem se tedy vydala na odpolední procházku do města. Prošla jsem asi jedinou mně známou trasou směrem do centra města. Zastavila jsem se u výlohy knihkupectví. „Tak když už jsem tady..." Vešla jsem do obchodu a pozdravila knihkupce: „Dobré odpoledne Rine." Prodavač za pultem pozvedl své tmavě hnědé oči a mile se usmál. „Ahoj Evo. Nemáš mít dneska volno?" „Mám. Jen jsem šla kolem, tak mě napadlo, že se stavím."Odpověděla jsem. „Zajdu si něco prohlédnout." „Jasně!"zahulákal Rin, možná až moc. Ještě jednou jsem se na něj usmála a dala se hlavní uličkou dozadu do oddělení, které jsem hledala. Našla jsem svůj cíl. Odbočila jsem do postranní uličky odborné literatury. Byla jsem ve druháku, takže jsem měla nejvyšší čas popřemýšlet o tom, co bych chtěla studovat dál. Už jsem byla 100% rozhodnutá. Do ruky jsem popadla jednu z mnoha knih o biologii člověka. Rozhodla jsem se studovat na Univerzitě přírodních věd. Kniha pro laiky. Vrátila jsem jí do regálu. Rozhlédla jsem se po dalších knihách. Do oka mi padly Základy antropologie. Sedla jsem si na nejbližší pohovku a začala knihou listovat. Možná jsem na sedačce strávila celou hodinu. U knihy čas tak rychle utíká. Vrátila jsem se k regálu a knihu vrátila na své místo. Přesunula jsem se trochu stranou a ujela mi trochu noha. Na něco jsem šlápla. Ty lidi dělají bordel fakt všude! Sklonila jsem se, abych se podívala, co to je. Nějaká klíčenka? Zvedla jsem předmět do ruky a blíž si ho prohlédla. To je přece kočičí packa! Roztomilý. Určitě to vypadlo nějaké dívce, když si tu prohlížela knihy. Do uličky se přiřítil další návštěvník knihkupectví. Zůstali jsme stát proti sobě. Zírala jsem na něj. Zase Midorima. Proč na něj narážím na každém rohu? „Ehm."odkašlal si. „Mohla bys mi to prosím vrátit?" Ukázal na kočičí packu v mé ruce. Podle tónu se mi nezdál ani překvapený, že mě vidí. Podívala jsem se na packu v mé ruce. „To je tvoje? Myslela jsem si, že to upadlo nějakému děvčeti z telefonu nebo klíčů."

„To je můj dnešní šťastný předmět." Snažil se mi vysvětlit, proč něco takového sebou nosí. Bylo to docela roztomilé. Konečně jsem si ho taky mohla pořádně prohlédnout, jak tam stál přede mnou a čekal na moji reakci. Na sobě měl rozepnutý černý kabát, tmavě zelený svetr a podle límečku sněhově bílou košili. Poprvé jsem ho viděla v riflích. Moc mu to slušelo.

„Ty na to opravdu věříš? Jak poznáš, že to funguje?"zeptala jsem se ho. „Samozřejmě, že na to věřím. Už mnohokrát jsem se přesvědčil, že chodit bez šťastného předmětu se mi nevyplácí. Chtěl jsem odejít z knihkupectví, ale teď venku prší jako z konve a div tam neřádí uragán."Odpověděl. Dnes měl evidentně povídavou náladu. Natáhl ke mně pravou ruku s očekáváním, že mu jeho pacičku vrátím. Stiskla jsem ji ještě pevněji. „Vždyť je prosinec a před chvilkou ještě mrzlo! Jak může pršet!" Divila jsem se a šla se přesvědčit sama. Vykoukla jsem ven přes výlohu obchodu. No to snad ne! Venku lilo jak v deštném pralese a taky už se začalo stmívat. Překvapeně jsem zírala ven. Po chvilce jsem se narovnala a otočila se k Midorimovi. „Takže když ti tu packu vrátím, tak přestane okamžitě pršet?" Natočila jsem si šňůrku od pacičky kolem ukazováčku a začala s ní provokativně točit. „Přesně tak." Odpověděl a hypnotizoval můj prst.

„Cooooožeeeee??? To myslíte vážně?"Slyšela jsem křičet Rina od pokladny. Otočila jsem se jeho směrem a rozběhla se k němu.„Samozřejmě, hned tam budu. Dejte mi pár minut!" Mluvil do svého telefonu a vypadal při tom zoufale. „Děje se něco, Rine?" Zeptala jsem se, když položil telefon. „Moc se omlouvám, Evo, myslíš,že bys tu zbytek večera mohla zůstat? Vypadá to, že vytápím sousedy. Musím jet co nejdříve domů a vyřídit to." Tvářil se tak prosebně, že jsem ho nemohla nechat ve štychu. „Jasně, není problém. Do zavíračky stejně zbývá necelá hodina. " Zalezla jsem za pult s pokladnou a šla si odložit do zázemí bundu. Na rolák jsem si tentokrát připnula jen visačku se jménem a vlezla jsem zpátky do obchodu. Rin byl připravený k odchodu. „Prosím tě, spočítej jen večer pokladnu, zhasni a zamkni jo? Zbytek udělám ráno." Házel na mě rychle rozkazy. „Dobře. Už utíkej." Rin se na mě podíval a pousmál se na mě. „Mockrát děkuju. Je neskutečný štěstí, žes tu zrovna byla. Zvu tě za to na večeři." Mrkl na mě a vylítl do toho ohavného počasí. Co mu zbývalo. Auto měl ale naštěstí zaparkované hned před obchodem. Když odjel, rozhlédla jsem se po obchodě, kolik je tu lidí. Midorima! Stál celou dobu u pokladny a pozoroval mě. Uvědomila jsem si, že jsem mu ještě nevrátila jeho předmět štěstí. „Taaakže." Začala jsem. „Když ti vrátím tvůj šťastný předmět, doprovodíš mě po zavíračce domů?" Zeptala jsem se ho na rovinu a usmála se na něj.