Syn nikoho z kdovíkde

Starý známý

Gabel se pomalu zvedla ze země a vydala se po hlase. Kiru našla sedět na zemi u brodu.

„Podívejte," ukázala dívka na zem. V bahně byly otisky koňských kopyt. A rozhodně ne jen jedněch.

„To vypadá, jako by tu projela panská jízda," poznamenala Gabel. Bylo to jediné vysvětlení pro tak početnou skupinu jezdců. Na hraničním území Iwodeyského panství se ovšem ozbrojené jednotky příliš často neobjevovaly.

„A tohle vypadá jako Caesarova podkova," doplnila holčička a ukázala no otisk v bahně. Několik stop bylo skutečně mnohem větších.

Gabel tiše zaklela. Nechápala, jak by Lurien dokázal i tak bezpečnou záležitost, jako je výuka dítěte, proměnit v malér, ale očividně se tak stalo. Zřetelný otisk podkovy byl jen jeden, kůň tedy musel projít mezi prvními.

„Možná to nebyl Caesar," řekla po krátkém zaváhání, „nebo to byl on, ale ty ostatní stopy s tím nesouvisí. Podívej, tahle stopa je taky trochu větší."

„Jsou velký skoro stejně," opravila ji Kira, „není to divný?"

Gabel si povzdechla. I Caesar se musel odněkud vzít. Po Tamaronu se tak musela toulat spousta jeho příbuzných. Umínila si, že při nejbližší příležitosti Luriena varuje, že se tu potlouká kdoví kdo. A tím nemyslela tuláky kolem Tiliny vesnice.

„Pojď," vzala holčičku za ruku a vykročila směrem k cestě, „ať se domů dostaneme do večera.

Pokračovaly dál ještě asi míli. Pak sešly z cesty na úzkou pěšinu, kterou mezi stromy vyšlapali lesníci. Vystoupaly do mírného svahu a vynořily se v zákrutu kupecké cesty. Odtud už to ke Gabelině samotě nebylo daleko. Stačilo by sejít na nenápadnou cestičku u kus dál, po které se dalo pohodlně dojít až nahoru k chalupě. Tentokrát se však daly na opačnou stranu. Bylinkářku už bolely nohy a i Kira začínala být unavená, přestože se to zdálo nemožné. Po cestě se střídaly v jízdě na oslu, ovšem zvířeti bylo horko a všemu se podrobovalo se zjevnou nevolí.  Nikdo z nich tak neměl náladu na dlouhý výstup do kopce.

Minuly pár polí, na kterých zrála pšenice, a konečně před sebou spatřily několik domků rozesetých kolem cesty. Bylinkářka neomylně zamířila k místní krčmě. Hodlala si před cestou do kopce odpočinout, nehledě na to, že se v hospodě dalo leccos dozvědět. To ostatně s oblibou říkával Lurien a ten vždy odcházel s nějakou kloudnou informací.

Stejně jako všechny ostatní hostince byl i tenhle tmavý a páchl po pivu a hnoji. Bylinkářka uvázala osla u dveří a vstoupila dovnitř. Kira ji následovala. Bála se, protože mezi lidmi už roky nebyla, ale zvědavost jí nedovolila počkat venku.

Hostinský, starý podmračený muž se špinavou halenou, je pozdravil nerudným zamručením. Mladá žena, která po lokále roznášela korbely se usmála a zamávala jim.

„Vy ji znáte?" špitla Kira.

„Bylinkářka nezná, maličká, bylinkářka ví." S touto nedostatečnou odpovědí ji odvedla ke stolku u okna. Šenkýřka za nimi přišla za chvíli.

„Co vy tady?" zasmála se a posadila se na židli k vedlejšímu stolu, „už jste z té své samoty dlouho nevyšla."

„To víš, má drahá. Povinnosti jsou povinnosti. Když rostou byliny, nemůžu jen tak odejít," mávla rukou Gabel, „jak se máte tady ve vsi? Zvládáte letošní vedra?"

„Jde to," pokrčila rameny žena, „i když jak o tom chlapi mluví, zdá se, že letos pole neurodí ani klásek. Moc to přehání."

„Holka zatracená! Tomuhle říkáš práce?!" zahromoval u výčepu krčmář a zahrozil jí špinavou pěstí.