Syn nikoho z kdovíkde

Ovce na skále

Beyl byla malá osada na západním výběžku hor. Bylo to klidné místo, kde se nikdy nic zvláštního nestalo. Lidé tu byli zcela obyčejní, velmi pověrčiví a nedůvěřiví ke všemu, co dobře neznali. Do okolních lesů nechodili, do hor se neodvažovali, každé stavení bylo pečlivě zajištěno symbolem odhánějícím zlo, cizí lidé tam zabloudili málokdy.

I proto zdejšího kováře překvapilo, když vyšel na dvorek před svojí chalupou a spatřil na něm koně. Ale ne jen tak ledajakého, vysokého snad devět stop, černého jako uhel. Na jeho hřbetě seděl muž vysoký nejmíň také tolik, s černými vlasy i vousy a mečem na zádech. Svoji vlčí lebku neměl, s tou by tu nepochodil. Kolem něj se vznášel zápach, jaký se vyskytuje v bažinách, zápach smrti.

„Co to..." zakoktal se kovář.

„Potřebuju okovat koně," řekl muž klidně, „co za to chceš?"

Kovář si zvíře prohlédl od hlavy k patě. „To bude trvat, takovou podkovu tu nemám..."

„Co za to?" opáčil muž klidně, jako by neslyšel.

„Pět stříbrňáků."

Muž byl chvíli zticha. Nemluvil, nepohnul se, jen na něj zíral. Kovář znejistěl. Ten člověk mu byl nějaký povědomý.

„Bereš protislužbu?"zeptal se po chvíli jezdec, „peníze nemám."

„B...beru," špitl kovář s pohledem upřeným na jílec meče, který vykukoval za cizincovým ramenem. Ta skvrna u záštity... to byla krev?

„Tak dobře," muž seskočil na zem a odstrčil si vlasy z čela, „a co žádáš?"

„J...já," kovář se zakoktal.

„Jen žádný spěch, já mám času dost," rozhodil rukama cizinec. Kovář si nebyl jistý, jestli to myslel vážně, nebo ironicky. V Beylu nepatřil k nejbystřejším.

„Já nevím, nepočítal jsem s tím...nic mě nenapadá," rozhodil rukama kovář.

„Nemusí být hned, já počkám,"mávl rukou muž, „jen ta podkova musí být do večera."

„Tak... já ... asi půjdu roztopit pec..."

„Běž," kývl muž a dál ho mlčky pozoroval.

Kovář do své kovárny téměř utekl. Vybral příhodnou tyč, ze které by podkova šla zhotovit. Kopyto sice neměřil, ale po letech práce měl dobrý odhad i bez toho. Jen byl nervózní z té protislužby. Co chtít po úplně cizím člověku?

Železo v peci se začínalo barvit do ruda, když na dvorek vběhla malá dívenka v šatech se zelenou zástěrkou. „Tati, tati! Klukům se na pastvě... UÁÁÁ!!!" Spatřila cizího muže a koně.

„Copak holčičko?" kovář si pospíšil ven, „co jsi říkala?"

„Klukůmnapastvěuteklyovceprýjestlibysjimjenepomohlsehnat," zadrmolilo dítě jedním dechem a uteklo pryč.

Cizinec její reakci jen mlčky sledoval. Na to, jak byla malá, řvala obstojně. I když na tu šlechtičnu, kterou zachraňoval nedávno v lese, to bylo jen slabé zapištění.

„Tak," kovář si povzdechl a obrátil se na zákazníka, „umíte sehnat ovce?"

„Něco lehčího by nebylo?" odvětil klidně muž. Nahánět zvířata nebo lidi po horách byla jeho obživa.

„Tak dobrá... naše pastvina je támhle tím směrem. Rovně po cestě, pak nahoru po třetí stezce, to neminete, roste tam velká olše. Naše stádo má zelené zvonky a... kluci pasou u takové skály, co vypadá jako roh. Není to daleko."