Syn nikoho z kdovíkde

Dva řetězy

Lurien sebou naštvaně práskl o kmen borovice a překřížil nohy. „V prdeli, tohleto!"

„Šetři dechem," zachechtal se otrokář. Odpovědí mu byl pohled, kterým by se daly drtit kameny.

„Chcípni retarde pošahanej!" odplivl si tulák. Muž ho nakopl. Mířil na žebra, ale Lurien včas zvedl nohu, takže to schytalo koleno. Otrokáři to ale zjevně stačilo, protože si jen odfrkl a odešel. Druhý tu však zůstala podezíravě zajatce pozoroval.

„Hajzle," procedil mezi zuby Lurien a zlostně si přitiskl ruce k hrudi. Moc to nešlo, protože je měl spoutané provazem. Stačila chvíle, aby si uvědomil, že tihle lidi uzly vázat umí. Takže fakt, že se mu do běžných okovů nevešlo zápěstí, mu tentokrát moc nepomohl.

Vrátil se další z otrokářů a omotal mu kolem zápěstí ještě řetěz. Lurien ho kousnul do předloktí.

Muž ucukl a vrazil mu facku. Lurien, který už dostal přes pusu od podstatně silnějších mužů si jen pohrdlivě odfrkl a otisku ruky na své tváři nevěnoval pozornost. Naneštěstí však podcenil svůj rozhoupaný žaludek a tak neúmyslně pozvracel otrokáři boty.

Za ten jeho výraz to ovšem stálo.

Zabít ho nemohli, to byla jediná dobrá zpráva. Chytat lidi a pak je prodávat totiž nebylo zas tak jednoduché. Lidi se lesům vyhýbali, takže každý „úlovek" měl svoji cenu, ať své věznitele pokousal nebo ne. Navíc lidi se sice lesů báli, ale když jim došlo, že tu po okolí řádí lovci levné pracovní síly, dokázali se rozčílit natolik, že každý další útok byl riskantní.

Alespoň tak mu to kdysi vyprávěla Gabel. I ona jednou zaznamenala poblíž své samoty takové existence, ale zachránilo ji její řemeslo. Bylinkářky pověrčivým lidem splývali s čarodějnicemi a s těmi by si nikdo nezahrával.

Tihle buď pověrčiví nebyli, nebo neznali jeho pověst démona. Nebo jim byla úplně jedno.

Otrokář mu hrobě přitlačil hlavu ke kmeni, o který se opíral a druhou mu kolem krku zacvakl kovový kruh, silně připomínal okruží, kterým se u nóbl domů přichytávaly okapy.

Když všichni odešli, byl Lurien sice rád, že vypadli, zároveň však roztrpčeně přemýšlel, co bude u všech bohů dělat. Provaz by uvolnit snad dokázal. S řetězem, který mu omotali kolem rukou a rezavým zámkem připoutali k dlouhému těžkému řetězu, by si možná poradil. Ovšem jak se dostat z nepříjemně těsného obojku, který navíc byl připoutaný k dalšímu řetězu, to neměl tušení.

Trochu opožděně musel uznat, že třetí varianta, kterou před pár dny při rozhodování opomenul, nebyla tak špatná. Rozhodně byla lepší, než tohle.

Zamračil se. Komu tihle lidi jen mohli sloužit? Otrokáři se nevydávali na lov jen tak pro legraci. Většinou si je najímali šlechtici, které už otravovalo platit svým poddaným pravidelnou almužnu. Na území Tamaronu bylo otrokářství zakázané už celá staletí. Vyjma období vlády královny Gélenri. Ale současná královna, aby zdůraznila, že je přesným opakem své předchůdkyně, prý dostávala hysterický záchvat, když se někde objevil pouhý náznak takového jednání.

Takže jedinou možností bylo, že jsou odjinud. Vlastně to dávalo smysl. Odvlekli otroky za hranice, kam na ně žádný biřic nebo voják z Tamaronu nemohl. Otázkou bylo kam. Vedlejší království se k otroctví stavěla stejně odmítavě, i když možné bylo všechno. Takže na vině byl buď nějaký vzpurný lord z Axijského království, které bylo nejblíž, a nebo nějaký vládce svobodného panství, kterých bylo u této hranice několik. Nebyla tak velká jako Moren, proto byla přehlížená, ale jak tak nad tím Lurien uvažoval, nejspíš nevzbuzovala pozornost ani tím, že se nijak neprojevovala. Jo, když ten blbec z Moranu nechá vyplenit kdovíkolik Tamaronských vesnic, to se pak nemůže divit, že mu za chvíli klepe na dveře armáda. Oproti tomu chytání otroků v lesích a na samotách nevzbuzovalo tolik pozornosti. Jenže to stále moc nepomáhalo, protože svobodných panství tu bylo několik.