Syn nikoho z kdovíkde

V houštině

„A tohle?" Kira pečlivě, přepečlivě vyryla do popela v ohništi kostrbatý znak.

„To vypadá..." Sibald se na chvíli zamyslel, „to bude znamení Sinta, boha noci. To je moc důležitý božstvo. Každej, kdo se toulá po nocích, by měl jeho znak mít."

„A...todleto?" děvčátko zamazalo obrazec v popelu a načmáralo další klikyhák.

„To je znak bohyně války. To mívají vojáci, když jdou do bitvy."

„Vážně?" optala se se zájmem Kira. Do vychladlého ohniště už nakreslila všechny amulety, které její mistr nosil. Nebo spíš všechny, které si pamatovala. Už spolu určili symboly boha lovu a přírody, bohyně sváru a odplaty, bohů bouří, sněhu, větru i ohně, stejně tak vládce všech ročních období.

„Stejně je zvláštní, že ty žádný amulet nemáš," přemýšlel nahlas Sibald, „měla bys ho mít."

„A proč?"

„Každý by měl mít něco," sáhl pod límec a ukázal jednoduché bronzové kolečko uvázané na šňůrce ze zvířecích šlach. „Třeba já mám tohle. Sarichi."

„To patří komu z bohů?"

„Nikomu, je to osobní znak," vysvětloval Sibald. Přejel přes kolečko palcem a láskyplně se na ně usmál. Celá léta ho schovával pod kamenem u přístřešku, pod nímž spal celé dlouhé roky strávené v dole. Dostal ho ještě jako kluk a velmi mu na něm záleželo. „Osobní znaky jsou vlastně glyfy starého jazyka, kterému už dnes moc lidí nerozumí. Jen těch pár slov, která sem tam někdo nosí na krku."

Kira na něj zírala s neskrývaným zájmem, což starého horníka těšilo. Kdyby ji znal tak dlouho, jako jiní, patrně by to však viděl jinak.

„A co znamená sarchi?"

„Sarichi," opravil ji Sibald, „je to starý znak ochránce rodiny. Je buď z bronzu, nebo ze zlata, když na to někdo má."

„A ze stříbra?" zeptalo se hned děvčátko, „může být ze stříbra?"

„Může."

„A co je za znak tohle?" Samým úsilím vyplázla jazyk, když do popela vyrývala trojúhelník s rovnými stranami, s dvěma rohy v jednom cípu.

„To bude boiri," oznámil Sibald, ještě než vůbec dokreslila dvě příčné čáry, „to znamená věrnost. Nosí ho skoro všechny vdané ženy."

„Jenom ony?"

„Přesně tak. Třeba Sarichi můžou nosit muži i ženy. Ale boiri nosí jen a pouze vdané ženy. Až se jednou vdáš, taky ho dostaneš od manžela, jako předsvatební dar. Pokud ne, tak si ho raději vůbec neber," vesele se zašklebil. Dívenka mu úsměv oplatila, myšlenkami však byla někde úplně jinde. Lurien vypadal jako cokoli, rozhodně však ne vdaná žena.

„A z čeho je?"

„Boiri? Z kdečeho. Ze dřeva, z kosti, nebo jen svázaný ze slámy, když je žena hodně chudá. Ale kdo na to má, si pochopitelně koupí amulet ze stříbra, nebo mosazi, to jsou totiž ženský kovy. Výjimečně může být i ze zlata."

„Proč výjimečně?"

„Protože zlato je neutrální. Může ho nosit každý, pokud na to má. Boiri může být zlatá v případě, že je v páru."

„To znamená zase co?" zamračila se holčička.

„Některé znaky se kupují společně. Ti, co je nosí tak dávají najevo, jak moc si toho druhého váží. Odmítnout takový dar je velká neúcta. S boiri bývá v páru buď simti, to nevím, co znamená, ale nosí to muži na vesnicích, nebo namet." Prstem načmáral do popela kruh narušený dvěma čarami, „znamená to odvaha, nosí to velký válečníci. Vždy je ze zlata. A protože párové znaky musí být z toho samého kovu, tak v tom případě bývá i boiri zlatá. Oni si to tihle páni můžou i tak dovolit."