Syn nikoho z kdovíkde

Prosba

Bylo ráno. Lurien rozespale zamrkal a rozhlédl se kolem. Ležel na zemi v Gabelině domku, přikrytý svým pláštěm. Bylinkářka prostě nebyla zavedená na návštěvy a měla jen jediné lůžko, na kterém sama spávala. Ostatní se museli spokojit s holými prkny.

Gabel už byla vzhůru a připravovala snídani. I holčičky už se vzbudily. Agail seděla u zdi a nejistě se rozhlížela. Kira měla stále jen spodní košili. Procházela se po místnosti a zaujatě zkoumala všudypřítomné rozvěšené bylinky a kořínky.

„Vstávej, tomu říkáš vzbudit se za svítání?" houkla na něj bylinkářka a usmála se. Měla pravdu, rozbřesk už byl opravdu před hodnou chvílí.

To je tím vínem, usoudil, když se hrabal na nohy. Vždycky když pil, měl pak problém vstát časně. Nebylo to ovšem tím, že by byl opilý. To nikdy nehrozilo. Mohl toho vypít víceméně libovolné množství a kromě delšího spánku nepocítil žádný jiný účinek. Občas to bylo frustrující.

Vyšel ven před chalupu a opláchl si obličej v sudu na dešťovou vodu. Normálně to nedělal, ale když už byla příležitost, tak proč ne.

Takhle ráno byla ještě zima. Gabel bydlela na horském úbočí, kde ještě teď ležela slabá vrstva sněhu. Bylo odtud dobře vidět dolů do údolí, kde už se zelenaly stromy a začínaly kvést první květiny.

Když se vrátil dovnitř, bylinkářka mu podala misku řídké kaše. Děti už jedly a nejistě ho pozorovaly.

„Řekly ti ještě něco?" zeptal se Lurien tiše.

„Od rána ani slovo."

Přikývl a posadil se na zem. V Gabelině domě byl všechen nábytek podřízen jejímu povolání, takže neměla ani normální židle, ani stůl. Pouze rojnožku a pracovní desku, na které míchala všemožné odvary a masti. Obojí však patřilo výhradně práci a neexistovalo, že by se používaly k čemukoli jinému.

Kaše neměla valnou chuť, ale bylo to jídlo. Děti vypadaly, že jim chabá snídaně nevadí.

Tohle, že má být urozené dítě? Pomyslel si Lurien, když sledoval malou Agail, jak sedí na zemi a pojídá vodnatou kaši. Vypadala, jako úplně normální děvče. Možná modrá krev opravdu nebyla dědičnou vadou, která by se nedala odstranit.

Po snídani se vydali dolů do údolí. Tulák už se docela těšil, až se dětí zbaví, ale měl z toho nepříjemný pocit. Lidem nevěřil a navíc věděl, co se říká o dětech nalezených v lesích. Nebyl si jistý, že vůbec existuje někdo, kdo by takové děti přijal za vlastní. Utěšoval se tím, že nebude muset vysvětlovat situaci. Gabel se rozhodla jít s nimi, přece jen se jednalo o její přátele. Bylo celkem jasné, jak by dopadlo jednání, mezi horským démonem a úplně cizími lidmi.

Děti si mezi sebou rozdělili. Lurien vzal do sedla Agail, Gabel jela na oslíkovi s malou Kirou.

Starší dívka mlčela a těkala kolem sebe očima, mladší jela pusa neustále. Před odchodem si natrhala v lese několik kytiček a teď je zaujatě zkoumala.

„Co je to?"

„To je krvebol," odvětila Gabel.

„A tohle?"

„Střenice, to rovnou vyhoď, maličká, ta je jedovatá."

„A tahle?" Kira vytáhla ze svazečku kropenatou rostlinku se srpčitými lístky.

„To je královnin list."

„A proč se mu tak říká?"

„Protože kdysi dávno jedna královna nemohla mít dlouho děťátko, víš," vyprávěla Gabel, která byla na legendární jména odborník, „až jednou jí jeden čaroděj poradil, aby uvařila květ, který roste u kořene dubů. A královna ho poslechla a skutečně se jí brzo na to narodilo dítě."