Syn nikoho z kdovíkde

Věčná Čarodějka

Lurien odhrnul závěs a vstoupil. Ve stanu byl teplý těžký vzduch čpící po dýmu a hořícím dřevě. Stěny z tlustého plátna byly ověšené desítkami amuletů, staře vypadajících svitků a svazků sušených bylin. Některé z nich znal od Gabel, jiné nikdy neviděl a další mu byly povědomé, přestože si byl jist, že v místních lesích nerostou. Uprostřed toho všeho bylo rozestavěno několik kusů nábytku. Lůžko, nízká skříň a trojnohá stolička postávaly stranou, vše částečně zavaleno dalšími svitky, knihami a kotlíky. Jediná truhlice byla trochu stranou, pečlivé očišťovaná a udržovaná v pořádku a čistotě. V samém středu stanu plápolal pod dírou v celtě malý oheň a u něj seděla Věčná Čarodějka.

Vypadala jako dítě. Nanejvýš čtrnáctiletá dívka s dlouhými černými vlasy. Seděla na trojnožce a cosi míchala v měděném hmoždíři. Byla oblečená do jednoduchých bílých šatů stažených v pase hnědou stuhou. Nevypadala nebezpečně, ale Lurien až moc dobře věděl, že i králíci dovedou kousat.

„Vítám tě," řekla dívka náhle a zvedla hlavu, „co tě sem přivádí Luriene?"

„Odkud mě znáš?" zbystřil tulák. Nestávalo se často, že by ho někdo zcela cizí oslovoval jménem. Obvykle to předznamenávalo potíže.

„Znám tvé jméno přímo od tebe. Ale nemusíš se bát, já ti problémy způsobovat nebudu," odvětila čarodějka. Ačkoli vypadala jako holčička, mluvila vážně jako dospělá žena, „přistup blíž."

Lurien udělal tři nejisté kroky kupředu a zastavil se před ohništěm. Z kapsy vytáhl měšec a podal jí ho. „Tohle ti posílá rybář z Werun-te," zamumlal.

„Á, tak konečně!" usmála se čarodějka, „šupiny bílých kaprů z weruntského jezera."

Rozvázala váček a zase ho stáhla režnou šňůrou. I za tu krátkou chvíli si Horský přízrak stačil všimnout, že vypadají... no, jako šupiny. Nebylo na nich vůbec nic zajímavého.  Znal všechny jedlé části všech zvířat v okolí a šupiny k nim rozhodně nepatřily. K čemu jí to mohlo být?

„Šupiny jsou jen šupiny, ale voda, ve kterých ryby žijí, osahuje něco zvláštního. Chci to zkoumat, až odejdu." 

„Odejdeš?"

„Co ten div? Ano, odejdu. Vždy se musím vrátit zpět ke svým. Tak to chodí každý rok. Jednou vynechám a už mne nepustí. Mají pocit, že se má mysl příliš toulá."

Tulák přikývl, ale rozumný z toho nebyl. I o něm se říkalo, že se jeho mysl příliš toulá, ale toto zcela jistě nebyl stejný případ. „Proč mi to říkáš?"

„Protože věřím, že to nikomu nepovíš," usmála se.

„Neznáš mě, kde máš jistotu?"

„Znám tě, Luriene," řekla dívka s úsměvem, „znám tě stejně, jako se znáš i ty. Já jen vidím dál."

„Takže je to pravda?" podivil se, „jsi vědma?"

Vědmy neměl rád. Kdysi jednu navštívil, přiměla ho k tomu Gabel. Z předpovědi nijak nadšený nebyl.

„Já?" rozesmála se, „já a vědma? Bohové, jen to ne! Já budoucnost nevidím, dokážu ji pouze předpokládat a ani to ne pokaždé."

Nevěřil jí ani slovo. „Říká se, že znáš minulost těch, co tě navštíví."

„To ano," usmála se a odložila hmoždíř, „co chceš vědět? Ptej se, jestli chceš."

„Kdo jsem?" vyhrkl, „odkud jsem, a jak jsem skončil tady?"

„Sám víš nejlíp, jak jsi zavítal do Tamaronu. Stejně tak víš, odkud jsi. V tomto ohledu ti tvá mysl nic netají. A kdo jsi?" pohodila hlavou a pohlédla mu do očí, „jsi zrůda. Stejně jako ti ostatní, kteří sdílí tvůj osud."