Syn nikoho z kdovíkde

Říční proud

Caesar se brouzdal mělkou vodou. Zase pak bude mít kopyta od bahna, pomyslel si Lurien, ale nechal ho, ať si dělá, co chce. On sám ze sebe zrovna smýval letitou špínu v hlubších částech řeky. Ta byla ostatně jedinou výhodou jeho současné situace. V Morenu už byl skoro týden a bylo to k zbláznění. Pořád ho někdo hlídal. Když chtěl jít do lesa, musel nechat na místě svého koně. Když chtěl vzít koně, aby se protáhl, musel nechat pod dohledem veškeré své věci. K situaci, že by se kůň s jeho majetkem vydal na procházku a na místě nechal jeho, naštěstí ještě nedošlo.

Bylo to rozčilující a dobře vymyšlené. Takhle se utéct nedalo. Svůj majetek zredukoval na naprosté minimum, bez toho, co měl, by se prostě neobešel.

Posadil se na kámen uprostřed koryta a pečlivě si rozčesal vlasy. To byla práce na půl dne, protože věc známá pod názvem hřeben do jeho majetku nepatřila. Když rozpletl alespoň ty nejzašmodrchanější prameny, sklonil se a nechal mírný proud, aby mu z nich smyl špínu. Vlasy se ve vodě třepetaly jako černé chaluhy. Proud odnášel dál tmavou skvrnu prachu, hlíny a dalších nečistot.

Dlouhé vlasy nosili tamaronští muži poměrně běžně, ovšem jen ti urození nebo zámožní. Bylo krajně neobvyklé, aby si dlouhé vlasy udržoval někdo nemajetný, nebo dokonce tulák. A i mezi šlechtou měl málokdo vlasy delší než dlaň pod ramena, takže nelibě nesli, když měl někdo delší. Lurien s tím pochopitelně počítal a v rámci zachovávání vztahů s vrchností se spokojil s délkou do půli zad, čímž předčil nejen leckterého šlechtice, ale i kdejakou šlechtičnu.

Sedl si na mělké dno a začal ze sebe drhnout letitou špínu. Už poměrně dlouho mu při náhodných setkáních ve vesnicích lidé štítivě oznamovali, že by se měl umýt, jelikož má od prachu úplně hnědou kůži. Voda ovšem pomohla jen z části.

Málokomu totiž došlo, že to není jen prachem a hlínou. Lurien měl odjakživa jinou barvu kůže, než ostatní. Nebyla to zase tak znatelná odlišnost. Rolníci mívali tmavší kůži od toho, jak bývali celé dny venku. Jenže jeho kůže byla ještě o něco tmavší. Sice ne o moc, ale trochu ano. A jak už to tak chodilo, kdo se něčím odlišuje, je podezřelý nebo rovnou prokletý.

Kdosi jednou našel v jedné ze svatých knih iluminaci, na které měl být horský přízrak zobrazen. To ho urazilo, neboť obrázek zobrazoval část legendy o černém orlovi, konkrétně část, kde hlavní hrdina vyprovokoval útok démonické stvůry z šesti nohama a parohy. Kde byla podobnost mezi mužem a beztvarou stvůrou už mu nikdo nebyl schopný vysvětlit. Jak se ukázalo, za jeho vyobrazení byl považován jakýkoli tvor s tmavou kůží, kromě boha Abona a několika málo dobrých duchů. Možná i proto mu jednou jeden starý kněz řekl, že vypadá jako jeden z legendy tří, což ho tenkrát smrtelně urazilo víc, než když byl přirovnán k nestvůře.

Povzdychl si. Proč ho všichni přirovnávali k nestvůrám, nebo hlupákům?

Vstal a protáhl si záda. Kolem jeho nohou zavířila černá skvrna.

Nepochyboval, že část té špíny pochází ještě z dob, kdy do hor přišel poprvé. Nestávalo se mu často, aby narazil na tak širokou a pomalou řeku, která mu i v nejhlubších místech sahala jen po kolena. Obvykle se myl ve strouhách, pod vodopády, nebo vůbec. Nicméně slabé pramínky nepříliš důvěryhodné vody byly spíš poslední možností, když už mu začínalo vadit, že páchne hůř, než jeho kůň. A vodopády měly taky své mouchy. Jejich síla mu obvykle zarazila hlavu do ramen a on si ji pak musel vytahovat, přičemž si připadal, jako želva.

Oproti tomu tady tekla řeka dost pomalu, aby v ní člověk neztrácel rovnováhu, ale dost rychle, aby se v ní neusazovalo listí. Prostě ideální.