Syn nikoho z kdovíkde

Noční temnota

Toho večera noční kotouč nevyšel. Noc byla nezvykle temná a studená. Snad předzvěst přicházející zimy. Děvčata si ustlala v světnici na zemi, a Gabel se k nim přidala, navzdory tomu, že měla ve vedlejší světničce vlastní postel. Aniž by to kdokoli vyslovil nahlas, všechny cítily potřebu zůstat pospolu.

Lovci lidí málokdy chodívali jen jedním směrem. Po okolí se tu mohli klidně procházet další. Tuto možnost děvčatům nikdo nesdělil, nebylo však potřeba. Strach i zkušenosti je varovaly dostatečně.

Když šli dlouho po setmění konečně všichni spát, nezbývalo jim, než doufat v klidnou noc. V okolním lese bylo ticho, ani koně neřehtali a vítr se utišil. Jednotvárné ticho rušilo jen praskání plamenů v krbu.

Byla ještě noc, když Gabel probudilo zatahání za rukáv. Protřela si oči a zamžourala do tmy. Vedle ní stála drobná dětská silueta, s cípem přikrývky sevřeným v drobné dlani.

„Copak je, maličká?" zívla bylinkářka. Měla oprávněné obavy, že se jen tak nevyspí.

Holčička neodpověděla, jen se obrátila zpátky ke krbu. Lurien se ve spánku neklidně převracel a něco nesrozumitelného mumlal.

„Ach jo," Gabel vstala a protáhla se, „to je jedno z úskalí léčitelství. Je potřeba bez ohledu na to, kdy potřebuješ spát."

Posadila se ke krbu a položila Lurienovi ruku na tvář. Neklidný spánek mu určitě nepomůže.

„Vzbuď se," sykla a mírně jím zatřásla, „vstávej!"

Zamrkal a otevřel oči. Ze zvyku sáhnul po noži, který však u sebe neměl. Chvíli tupě zíral do tmy, než si jí konečně všiml. „C... co je?" zašeptal popleteně, „co se děje?"

„Nic," ujistila ho. Znali se dost dlouho, aby věděla, že je jeho první starostí, jestli mu za zády nečíhá vrah. „Hrozně ses mlel. Zdálo se ti něco?"

„Zdálo?" zabručel a protřel si oči, „a...asi. Nevím. Mám takovej pocit, že asi jo."

„Musíš být v klidu," napomenula ho, „nevíme, jak šla ta rána hluboko."

„Věř mi, že dost," ušklíbl se nevesele. Znovu si otřel obličej.

„Proč to pořád děláš?" všimla si bylinkářka, „ukaž."

Natáhla k němu ruku, ale ucukl, „je mi vedro, toť vše."

Gabel se ohlédla přes rameno. Oheň v krbu dohoříval, dokázal osvětlit jen úzký kruh na podlaze. Ve tmě zahlédla malou Kiru, jak se na ni dívá. Možná si nevšimla jen toho převalování. „Luriene," řekla přísně, „je studená noc a oheň skoro nehřeje. Ty máš horečku, že?"

„Ale nemám."

Odstrčila mu ruku stranou a položila mu dlaň na čelo.„Ale máš," chytila ho za ruku, kterou se jí pokoušel odstrčit, „a ruce máš ledové."

Kývla na Kiru. „Přines mi kotlík, maličká. Máme práci."

Našla olejovou lampu a s jejím mdlým bledým světlem pak obcházela celou chalupu, hledajíc ty správné byliny. Znala je dobře, šla najisto. Z každého svazku vzala několik listů, z jednoho celý suchý květ a z dalšího stonek. Ze svého stolu sebrala hodiny. Když je vzala pod paži, pobrala do volné ruky ještě vědro. Kira mezitím našla kotlík a cínovou naběračku.

Společně se posadily ke krbu a bylinkářka přiložila dvě polínka. Sotva se oheň trochu rozhořel, zavěsila nad něj kotlík s vodou a do něj zamíchala bylinky.

„Až voda začne vřít, obrať je," požádala Kiru a vtiskla jí do dlaně hodiny s šedým pískem, který v mihotavém světle slabě světélkoval. Sama přes sebe přehodila šátek a vyklouzla ven.