Syn nikoho z kdovíkde

Lesní sršni

Lurien se přikrčil za kmen stromu. Pomalu vytáhl z toulce šíp a zasadil ho do tětivy. Cesta byla blízko, hodně blízko. Táhla se pod svahem ani ne dvacet yardů od něj.

Zkusmo zamířil, v cestě šípu se visela ze stromu ulomená silná větev. Nejspíš tu byla nedávno vichřice.

Tiše vstal a připlížil se o kousek blíž. Tady už mu v cestě nic nestálo. Nad cestou na suché větvi visel chuchvalec hnědých vláken. Měl na něj dokonalý výhled.

Klapot koňských kopyt dole na cestě mu dal znamení, aby se připravil. Už byli blízko. Odhadoval to na malou skupinu.

Natáhl tětivu a zamířil. Ze země se střílelo hůř, chyběl mu stabilní postoj. Ale to ho zastavit nemohlo.

V lokti ho pálilo. Stará nezapomenutá bolest, která se hlásila o slovo.

„Jen počkej!" zašeptal pomstychtivě, „ty sis myslel, že ti to projde?"

Už byli tak blízko. Zatajil dech. Kdo se objeví za zatáčkou? Nečeká tady celou tu dobu zbytečně? Tohle místo našel jen shodou neuvěřitelného štěstí. Vydrží mu dál?

Pak je uviděl. Asi tucet jezdců na bílých koních, či spíš trochu vyšších ponících. V jejich čele jel voják s rodovým praporem doprovázený dvěma dalšími. Až za nimi jel on.

Nebyl to dědek.

To ho trochu zklamalo, moc rád by viděl výraz v tom nafoukaném vrásčitém obličeji. Ale náhrada za něj byla více než ucházející.

Na koni s pozlacenou uzdou seděl poměrně vysoký muž s černými vlasy střiženými pod uši a sčesanými dozadu. Vypadalo to směšně. Měl hranatou, lhostejnou tvář a hnědé oči bez výrazu. Jen při tom pohledu Lurienovi vzkypěla krev v žilách.

Nebylo pochyb, ten se za ta léta rozhodně nezměnil.

Přehmátl po těle luku a pustil tětivu. Šíp vyletěl s tichým svištěním do vzduchu a zavadil o suchou kůru, na které chuchvalec visel. Několik nekonečných okamžiků se zdálo, že se přece jen udrží.

Zadržel dech.

Avšak pár cárů suchých vláken už zátěž udržet nemohlo. Chuchvalec se s tichým lupnutím uvolnil a s žuchnutím dopadl na cestu.

Muži se nechápavě rozhlédli po lese kolem, ale jejich pozornost rychle upoutalo vzteklé bzučení pod jejich nohama. Z chuchvalce, či spíše hnízda, se vyrojilo mračno lesních sršňů.

Strážci i jejich pán začali křičet. Koně se splašili, vyhazovali a vzpínali se v zoufalé snaze dostat se pryč. Několika se to povedlo, shodili jezdce a tryskem zmizeli za nejbližší zatáčkou.

Lurien v sobě dusil smích, zatímco se lesem plížil pryč. Nemusel si ani dávat moc pozor na hluk. Přirozeně našlapoval tiše, ale i kdyby ne, vřískot dole na cestě by patrně dokázal zamaskovat odchod celé armády.

Po padesáti yardech se ještě otočil a spokojeně se zadíval mezi stromy. Byl si jist, že vřískot patří tomu nabubřelému šlechtici. Přejel si rukou po levém předloktí v místě, kde měl pod košilí starou vybledlou jizvu. Dobře mu tak.

„Kdo to ječel?" divila se Kira, když obě děvčata našel mezi stromy. Moc dobře věděl, proč to udělal. Snadno se to mohlo zvrtnout a utíkat před sršni je jednou z věcí, kterou je záhodno dělat sám za sebe.

„Ále, jeden takovej šlechtic. Seznámil jsem ho s lesními sršni," usmál se Lurien a ještě jednou se ohlédl směrem k cestě. To čekání se vyplatilo.