Syn nikoho z kdovíkde

Stříbrné skály

Pomalu zapadala denní hvězda. Stíny se dloužily a vzduch byl konečně po parném dni dýchatelný. Blížící se noc už byla cítit i ve skalách Rové-tallu.

To jméno bylo příznačné. Rovéní bylo staré gornické slovo znamenající stříbro. Tallutus mělo význam o něco složitější, obvykle tento výraz označoval horu, skálu, nebo alespoň velký kamenný masív. Rové-tall tak vlastně doslova znamenal stříbrná, či stříbronosná skála.

Název to byl hezký, daleko hezčí, než místo, k němuž náležel.

Důl ležel stranou od všech hlavních cest, ve skalní smyčce pod jedním z bočních hřebenů. Na první pohled nijak zvláštně nepůsobil. Šedé stíny pomalu klouzaly po bílošedých kamenných stěnách, po horkém dni ještě rozpálených. Země byla suchá a ušlapaná, tráva rostla jen při krajích kolmých skal, kde ji netečně okusovali dva ryzáci.

Kromě nich bylo v zázemí dolu podezřele prázdno. Vidět byl jen tucet mužů, sedících pod plátěnou stříškou nedaleko vstupu do šachet. Seděli, pili a zdálo se, že se dobře baví. Panovalt tu klid a mír.

Sotva se však stín přeplížil přes mohutné trámy, lemující díru do hory, zazněla z jejích útrob ohlušující rána.

Muži posedávající venku byli rázem na nohou. Pryč bylo uvolněné vtipkování a smích. Teď měli tváře tvrdé jako kámen, který se tu rubal. Někteří se chopili dřevěné hole, další třímali bič. Jeden přivedl ze zadní části přístřešku psa.

Ven ze šachet pomalu vycházeli první kopáči. Byli špinaví, znavení, oblečeni v rozervané zválené hadry. Někteří z nich měli košile vyspravené hrubými stehy, které alespoň částečně držely látku pohromadě, další to vzdali úplně a vycházeli ven jen v obnošených plátěných kalhotách.

Každý z nich nesl na zádech nůši vrchovatě naplněnou vyrubaným kamením. Každý den vynášeli na svých zádech kusy skal a každý den ještě více prohlubovali dlouhé temné chodby dolu. Přesto bylo stříbra, které vytěžili, velmi málo. Žíly vrostlé do tvrdé skály nebyly nijak zvlášť vydatné. Čisté stříbro, které vynesli, mohlo zabrat tak půl nůše.

Kopáči postupovali v řadě, jeden za druhým a sypali svůj náklad na připravený nízký vůz. Nešlo si nevšimnout, že se nejedná pouze o mladé statné muže, ale i stárnoucí, či dospívající horníky.

Vzduch proťal ostrý svist.

To dozorce udeřil holí staršího muže, jehož nůše byla navzdory celodenní dřině poloprázdná.

„Chátro líná!" rozkřikl se vztekle a už se rozmachoval k další ráně.

Muž zavrávoral a upadl. Těžká nůše ho táhla k zemi.

„Vstávej, lenochu!!" zařval dozorce a kopl do něj. Nic se však nestalo, horník už se zvednout nedokázal.

Vrchní dozorčí pustil psa.

Fronta postupovala dál, kopáči i dozorci šlapali do rudé kaluže rozlévající se po zemi. Za naprostého ticha vycházeli z dolu další a další horníci. Nebylo slyšet nic, než tlumené dunění, jak kámen dopadal na dřevo a klení dozorců. Jen málokdo vynesl tolik rudy, kolik by považovali za dostatečné.

Kde koho udeřili holí, nebo mu po nohách šlehli bičem. Nikdo však nevykřikl ani neprotestoval. Vystouplé jizvy na šlachovitých nohách kopáčů napovídaly, že jsou na takové zacházení zvyklí.

Znovu to ostře zasvištělo. Tentokrát se dozorce rozlítil na mladého, sotva čtyřicetiletého chlapce, který při cestě z šachty upadl a svůj náklad rozsypal.