Syn nikoho z kdovíkde

Pomsta urozených

Padla rána. Dívka klopýtla dozadu a třela si tvář, na které jí pozvolna rudl otisk urozené ruky.

„Ty špíno prolhaná!!" zařval na ni lord Lamel, „přestaň lhát!"

„Já nelžu," bránila se služka dotčeně, „chtěl jste moji výpověď a já vám ji dala."

„Ty štětko mrňavá!" lord se po ní znovu vrhl a vrazil jí záhlavec, až upadla na zem, „já ti dám lhát! Já ti ukážu, ty chátro!" Několikrát do ležící dívky kopl.

„Tady mi to zavání neúčelovým výslechem," ušklíbl se Lurien, „copak, holka vypovídá jinak, než se zrovna hodí?"

„Ty mlč!" osopil se na něj lord Lamel.

„Víte, pane, že některé věci jsou dědičné?" poznamenal klidně horský přízrak, „třeba když má otec sklony k týrání poddaných, může to zdědit i jeho syn. A pak je možné, že stejně jako on bude viset."

Lord se zarazil. Možná stále nepřekousl, že jeho otce nesťali, jak bývalo u šlechty zvykem, ale pověsili. Nebo mu to vadilo obecně, to byla taky možnost.

„Opovaž se ještě někdy otřít o mého otce!" zasyčel výhružně lord Lamel.

„Nemusíte se bát. Přece bych neprovokoval syna usvědčeného vraha..."

„Můžeme se prosím vrátit k případu zesnulé lady Lamelové?" žádal úpěnlivě písař. Šlechtic se znovu stáhl ke svému stolu, odkud zajatce pozoroval nenávistným pohledem.

„Dobrá, chce se ještě někdo k něčemu vyjádřit? Ne? Tak to..."

„Já bych chtěl," přihlásil se Lurien, „holka tu je, ale co se vůbec stalo s ostatními? To mi z toho nějak uniklo."

Otočil se po dívce. Zajímalo by ho, proč lhala. Nikdy spolu nepromluvili víc, než pár vět. Sice jí párkrát dal zemní jablko, ale to bylo všechno. Určitě to nestálo za urozený výprask.

„Jakými ostatními?" podivil se lord Reigen

„Spolu s ní cestovalo dalších sedm lidí," připomněl Lurien, „co se stalo s nimi."

„Její majordomus je mrtvý," odvětil písař.

„A ti ostatní?"

Písař se podíval do záznamu a pokrčil rameny. Pak promluvil lord Lamel: „Na tom nezáleží! Byli to jen sluhové."

Horský přízrak přimhouřil oči. Typické. Poddaní pro šlechtu prostě neexistovali. Proto, mimo jiné, odmítal žít mezi lidmi. Necítil být se rohožkou, o kterou si kdejaký šlechtic otře boty a pak ji vyhodí.

„Zpátky k věci!" zamračil se lord Lamel, „proč jsi mou sestru nechal samotnou v lese?"

„Ta služka to snad řekla dost jasně, ne?" když už se odhodlala lhát panstvu, proč toho nevyužít? „Pohádali jsme se a ona mi řekla, že mám odejít. Tak jsem šel."

„Odešel jsi jen tak?!"

„Slovo pánovo neměnné a bezchybné vždy jest!" zazubil se Lurien, „myslel jsem, že není slušné odporovat dámě."

„A tys ji jen tak opustil, i když jsi věděl, jaké nebezpečí jí hrozí?!"pohoršil se lord Reigen,„proč jsi ji nepřemluvil? Vždyť to bylo pro její bezpečí."

Horský přízrak pokrčil rameny.

„Proč jsi od mé sestry odešel?!" křikl lord Lamel.

„Je mi líto, pane, ale pravidlem třetím pro službu panstvu jest, že před panstvem nesmí se užívati hrubých výrazů a o mrtvých mluviti se smí jen v dobrém," Lurien se mile usmál, „ale kdyby vás to zajímalo, tak proto, že vaše sestřička byla blbá jak stádo krav."