Syn nikoho z kdovíkde

Cesta do hor

Caesar byl nervózní už od rána, jako by poznal, k čemu se schyluje. Taky jeho jezdec málem nemohl dospat. Teď oba přešlapovali na dvoře a Lurien už po sté kontroloval popruhy u sedla.

Konečně přišla Rina s plátěným vakem, který by, už od pohledu, dokázal uživit smečku loupežníků. Trvala na tom, že než Lurien odejde, musí si vzít na cestu zásobu jídla. Konečně přestalo mrznout a roztál sníh. Teď už ho ve šlechtickém domě nemohlo udržet vůbec nic.

„Matko, jsi si jistá, žes to nepřehnala?" usmál se Kelly, který to se zájmem pozoroval od stáje.

„Prosím tě! Jídla není nikdy dost, to ti říkám už odmalička," mávla nad tím rukou Rina a podala vak Lurienovi, který si ho přivázal za sedlo, tedy na místo, které bylo obvykle vyhrazené mrtvým loupežníkům.

„Tak děkuju,"řekl trochu rozpačitě, „za všechno tak."

„Maličkost," usmála se Rina, „a klidně se zase někdy stavte, až budete mít cestu kolem. Nebo až vás bude někdo hledat."

To znělo celkem lákavě. Mít krizové místo, kam se člověk může stáhnout, až mu někdo půjde po krku. Jen by nerad dostal Maranovy do potíží. Šlechta sice byla mocná, ale úplně nedotknutelná také ne.

„Díky, možná někdy," řekl vyhýbavě.

„Vám se tady nelíbilo?"

„No, není to zrovna moje území," přiznal Lurien, „ale spíš je mi hloupý, že vám to nemůžu nijak splatit."

Tohle nebyl ten typ lidí, kterým se dá něco oplácet lovem loupežníků. Peníze už žádné neměl. Všechny jeho věci se sice u otrokářů našly, ale peníze už se mu nevrátily. Damien tvrdil, že je to častý jev. Všichni otroci vždy svorně tvrdili, že měli u sebe v době přepadení peníze, ačkoli byli přepadeni třeba, jen když šli na dříví. To se ovšem dokazovalo dost špatně, a když byl někdo v době přepadení otrokářské karavany v bezvědomí a nemohl se o své peníze přihlásit, v podstatě nikdy na něj nic nezbylo. Damien se sice nabídl, že mu peníze vyplatí, ale to už bylo na Luriena moc a odmítl to. Přece si nebude jen tak od někoho brát peníze.

„Možná byste pro nás mohl něco udělat," řekl pomalu Damien, „znáte Rieb?"

„Myslím, že ne," pokrčil rameny Lurien, „nic mi to neříká."

„Je to vesnice za tamhletím hřebenem," vysvětloval lord Maran, „jezdí tam odtud jeden závozník, vždycky se staví tady, je tu pravidelně každý měsíc. Měl přijet předevčírem, ale nedorazil. Vím, že se asi jen někde zdržel, ale přece jen, na hranicích je možné leccos. Kdybyste se podíval, jestli se tam něco nestalo. Je to za průsmykem, v zimě tam bývají laviny. Jestli se tam něco stalo, rád bych to věděl."

„Bez problému," pokrčil rameny Lurien, „jen mi řekněte, jak se tam dostanu."

„Musíte se tady dát nalevo. Minete dvě vesnice a za třetí odbočíte směrem k hřebeni. Pak už stačí držet se stezky a neodbočovat na ty menší. Za průsmykem leží několik vesnic. Do Riebu se dostanete, když odbočíte za průsmykem vlevo, je to u takového velkého kamene. Dál už je cesta přímá. I tam je vsí několik, ale na Rieb narazíte jako na první."

„Tak dobře," souhlasil tulák, „jestli se nevrátím, tak je všechno v pořádku, dobře?"

„Dobrá."

Čeledín otevřel bránu a Caeser zneklidněl. „No jo, já vím, už pojedem,"uklidnil ho Lurien a otočil se zpátky k rodině. „Tak vám ještě jednou děkuju, ale ten mezek už chce jet."