Syn nikoho z kdovíkde

Dávný pahorek

Podzimní les byl krásný, listí se barvilo do úchvatných tónů žluté, červené a oranžové a lesní půdu pokrýval šustící zlatavý koberec. Luriena ovšem tentokrát spíše znepokojoval. Na suchém listí, které se při sebemenším pohybu rozlétalo do okolí, šustilo a praskalo, se pochopitelně nešlo pohybovat potichu, špatně se na něm stopovala zvěř a především, byl předzvěstí blížící se zimy.

Cesta byla úmorná a nepříjemná. Po staré zarostlé cestě se jim putovalo špatně. Vysoká tráva je šlehala do nohou, zakopávali o skryté kameny a výmoly, a když Agail málem spadla do díry po vývratu, která u cesty zarostla travou, Lurien je raději obě vysadil na Caesarův hřbet. Sám pokračoval pěšky a oba koně vedl. Byli sice v zoufalé situaci, ale tak zoufalé, aby se pokoušeli všichni nacpat do jednoho sedla zase ne. Čím byly holky starší, tím to šlo hůř.

Až do večera putovali po staré zarostlé cestě, která se vinula lesem k východu. Až když Denní hvězda zcela zašla za obzor, utábořili se pod širým nebem v dubovém háji. Noc byla překvapivě teplá, přesto toho moc nenaspali. Děvčata se musela skrčit pod jedinou přikrývku, protože druhá zůstala pod převisem u dolu. Kira se každou chvíli budila a vystrašeně zírala do tmy, než zase usnula. 

Lurien nespal vůbec. Ne že by se mu nechtělo, to rozhodně ne! Po včerejší noci a celodenním rychlém pochodu byl utahaný jako pes. Jenže v něm stále doutnaly obavy, že na ně zase něco zaútočí. Zůstal tedy raději vzhůru, sedl si na padlý kmen, nejspíš vyvrácený loňskými bouřemi, a zahleděl se do tmy.

Druhý den ráno probudil děti ještě před rozbřeskem a vydali se dál.

Tou dobou už byl rozmrzelý a unavený, cestu následoval spíše ze zvyku a jeho obvyklá obezřetnost vzala taky za své. Míjeli vysoké olše, rozložité duby a sem tam nějakou pokroucenou jedli. Okraje cesty byly zarostlé houštím, špatně prostupné a jednotvárné. Bylo snadné ztratit pojem o čase i poloze. Nebýt toho, jak se krátily stíny a v dálce se pomalu přibližovaly zalesněné pahorky, skoro by se zdálo, že se nehýbou z místa.

„Mistře, podívejte!" sykla na něj Agail a s vykulenýma očima ukazovala někam před sebe.

Podíval se. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co má na mysli. Ve vysoké trávě byla vyšlapána pěšina.

Únava byla rázem ta tam. Z protější zatáčky vybíhala úzká vyšlapaná stezka, či spíš jen rozhrnutá tráva, která pokračovala dál rovně, až nakonec prudce zahnula do strany, kde zela v lesním roští díra jako vrata.

„Co to bylo?" vyděsila se Kira, „medvěd?"

Kéž by, děvče, kéž by.

Tulák si opatrně prohlédl změklou půdu pěšiny a znechuceně konstatoval: „Leda by se goltorští medvědi nechávali okovat. Honem, zmizíme!"

Pevněji sevřel uzdy obou koní a téměř se rozběhl k zatáčce. Věděl, že i po nich zůstane vyšlapaná cesta. Tomu se nedalo zabránit, když se chtěli dostat pryč co nejrychleji. Nevěděl sice, kdo se to odvážil v plném podzimu do těchto odlehlých končin, ale měl neblahé podezření, že to má co dočinění s ním. Museli se dostat co nejdál to půjde, než se úplně rozední. Až si jezdec, či snad - nedejte bohové – jezdci, vrátí na cestu, zpozorovat novou pěšinu vyloženě musí.

Pokud se je rozhodnou sledovat, budou mít pořádný problém. Jak by mohli krokem utéct jezdcům na koních?

Zarazil se a jeho koně s ním.

Jak by mohli?

„Mistře?" špitla Agail, „proč nejdeme?"

Lurien přehodil uzdy obou koní přes nejbližší větev. Dostal nápad. Byl riskantní, ale to teď každá alternativa, kterou mohl zvolit. Byli jen krůček od toho, aby je chytili, nebylo co ztratit.