Syn nikoho z kdovíkde

Mezi stromy

Na to, jak poprvé přepadl šlechtice, si horský přízrak stále velmi dobře pamatoval. Stalo se to poblíž Haule, na kupecké stezce směřující k hranicím. Tenkrát byl sám a moc toho neměl. Dokonce ani koně ne. Svého prvního urozeného pána přepadl s dýkou, loveckým nožem a vymknutým kolenem.

A kupodivu uspěl.

Časem se pochopitelně zdokonalil. Přestože časem zlomil dýku, získal koně, luk, naučil se vyhledávat místa pro přepadení a využívat všeho, co bylo kolem a zapojovat do svých vtípků alchymistické lahvičky. A to koleno se mu časem také uzdravilo.

Od té doby se mnohé změnilo. Už nebyl sám, sem tam na někoho nevyšel z lesa jeden démon, ale dva či tři. Tentokrát to však bylo jiné.

„Jak dlouho budeme ještě čekat?" brblala Agail, když už se blížilo poledne a oni se nepohnuli ani o píď. Všichni leželi ve svahu tam, kde se cesta kroutila jako had po úbočí kopce. Ačkoli byl jasný den, koruny mohutných stromů vrhaly na cestu chladivý stín. Lehký vítr si pohrával s listy olší, dubů a planých třešní, kterých tu u cesty rostl nespočet.

„Neboj, dočkáš se," odbyl ji Lurien. To už bylo podruhé. Agail byla trpělivá, ne jako její mladší sestřička. Přesto však byla ještě dítě a sedět a čekat na něco, co nemuselo přijít, prostě nebylo pro ni.

Kira s nimi nebyla. Dostala za úkol zůstat v lese a hlídat koně. Bylo takřka jisté, že kdyby měla komu, stěžovala by si ještě víc.

„Určitě přijede," ujišťoval ostatní Raši.

Bylo jich celkem pět. Krom Rašiho se k nim přidali i další dva bývalí osadníci Rové-Tallu. První z nich se jmenoval Sibald. Natrefili na něj náhodou cestou z dolů a od té doby se jich držel. Už mu šedivěly vlasy a v dolech a huti pracoval střídavě již celá léta. Lurien si musel sednout, když se dozvěděl, že všechny pány, kteří se tu na panství za posledních třicet let vystřídali, Sibald osobně zažil, coby horník.

Druhým dobrovolníkem byla žena jménem Miniké, která ovšem všechny obratem obeznámila s tím, že se jí vždy říkalo Minka. Co se jí týkalo, strávila v dolech dva roky vařením pro dozorce. Lurien ji, nikoli nesprávně, podezíral, že tím její pracovní nasazení zdaleka nekončilo. Co s tím ale mohl dělat? Všichni ostatní zmizeli jako duchové a on prostě pomoc potřeboval. Sibald ho totiž upozornil, že lord Klert málokdy cestuje sám. Dala se očekávat alespoň malá skupinka strážných.

V lese za nimi to zašumělo, někdo se plížil podrostem. Lurien vyskočil s nožem v ruce, aby si následně zase sedl, když se mezi stromy vynořila Kira.

„Mazej na místo!" okřikla sestru Agail.

„Dyť už jdu," ušklíbla se dívenka, „mě to nebaví."

„Tak pojď sem," rezignoval Lurien a mávl na ni, „sedni. Musíme se všichni nějak rozptýlit, jinak nám z toho začne hrabat."

„Zas aby nám nepláchli, čéče," upozornila ho suše Minka. Bylo jí špatně rozumět, protože se ustavičně šťourala mezi zuby špičkou loveckého nože, který ukradla nějakému dozorci. A i když to náhodou nedělala, její nápadné nářečí srozumitelnosti moc nepomáhalo. Pocházela ze severních vřesovišť a jak se dostala až sem, věděla jen ona a bohové. „Síme to mejt v merku."

Tulák si povzdechl. Pravdu měli oba.

„Sibalde, jděte se podívat na pasti a pokud to půjde, uvažte další. Minko, vyběhněte na kopec a kdybyste někoho viděla, tak dejte vědět. Umíte napodobit sovu?"

„Sejček stačí?" zašklebila se žena a rozběhla se mezi stromy.

„A já?" Rašimu v očích zářilo nadšení. Ačkoli se toužil Klertovi pomstít, byl by raději, kdyby to netrvalo tak dlouho.