Syn nikoho z kdovíkde

Na palouku

Nezastavili se celé odpoledne. Dávno opustili hlavní cesty a putovali jen po úzkých lesních pěšinách, nebo travou zarostlých stezkách, kde nehrozilo, že na někoho natrefí. Teprve když se začala denní hvězda sklánět k západu, zastavili se na pasece uprostřed lesa, kam patrně nevkročila lidská noha celá léta.

„Nenajdou nás tady?" strachoval se Raši, sotva uvázali koně k větvoví a složili na zem jejich náklad.

„Nenajdou," ujistil ho Lurien. Za celý den nikoho nepotkali a nebyl důvod se domnívat, že by je snad někdo pozoroval. Po pravdě řečeno měl vážné pochybnosti, že se o jejich kousku vůbec ví.

Když odcházeli, byli všichni strážní svázáni, odzbrojeni a jejich koně pobíhali po okolí. To, jestli se výprava zvládla posbírat a odjet, záviselo čistě na tom, zda své stráže lady Klertová zvládne rozvázat. Nikdo jiný to totiž tak nějak udělat nemohl, protože Klert starší zřejmě nedovedl osvobodit, ani sám sebe a ten mladší na tom byl podobně. V původním plánu bylo přivázat ho ke stromu a vzít do zaječích, ovšem vyskytla se chybička. Lurien zapomněl, kam schoval lano a tak si vystačil s tím, že nacpal mladému šlechtici hlavu do vykotlaného stromu, který stál příhodně opodál a nechal ho tam. Ještě když odjížděli, slyšel z dálky jeho tlumený vřískot.

„Dyť jsme toho moc neprovedli," odfrkla Kira. Měla už pěkně dlouho špatnou náladu, kterou si zjevně hodlala udržet co nejdéle.

„Ty mlč," zamračil se tulák, „měla ses držet plánu."

„Jo? Proč jako, když jste se na něj stejně vykašlali úplně všichni?" ublíženě ukázala na sestru, „vona na to taky dlabala a to nevadilo."

„Jo, jenže já dělala něco užitečnýho,"zašklebila se na ni Agail, „neflusala jsem blbý pecky."

„Tak dost, vy dvě!" okřikl je Lurien, „Agail, vezmi kotlík a jdi najít pramen. Kiro, ty mazej sbírat větve. Za chvíli bude tma."

„Jsu jak čamdy," poznamenala Minka, když se obě dívky otráveně rozešly splnit své úkoly.

„Sourozenci se prostě hádaj," pokrčil rameny horský přízrak, který jejímu příšernému nářečí rozuměl tak z poloviny a teď zrovna ani trochu.

„Jste si jistý, že jsou sestry?" optal se obezřetně Sibald, „já jen, že si nejsou podobné ani vzhledem, ani povahou."

„Ne, nejsem," odsekl Lurien. Myslel si to už nějakou dobu, ovšem ne kvůli věčným hádkám. To sotva něco dokazovalo. On a jeho bratr si byli podobní téměř k nerozeznání a neshodli se ani na tom, jakou barvu má obloha.

Kira se vrátila s náručí suchých větví a plátků kůry, které vzdorně mrskla na zem a odkráčela zpátky do lesa. Cestou dupala a počínala si neohrabaně, jako kráva na ledě. Tak se ostatně dalo spolehlivě poznat, že trucuje. Pochodovala po kraji lesa, sbírala topivo, a když bylo dostatečně lehké, rovnou ho házela na palouk.

„Já se z tý holky zblázním!" zavrčel Lurien, když ho jen o vlásek minul suchý plát kůry dlouhý jako paže. „Kiro!!!"

Holčička si ho nevšímala. Dupala po zetlelém listí, sbírala, co jí přišlo pod ruku a házela to přes rameno. Měla vztek a dávala to všem najevo.

„Kiro, přestaň!" tulák ji chytil za ruku, kterou zrovna odhazovala dvě borové šišky a donutil ji obě pustit, „co to do tebe zase vjelo? Takhle dětinsky ses nechovala, ani když ti bylo osm!"

Holčička se zamračila, neřekla však nic.

„Jsi naštvaná kvůli tý akci?"

„Ne, vůbec!" prskla rozhořčeně a zamračila se ještě víc, „všichni dostali super úkoly, jasně, že mě bavilo hlídat blbý koně!"