Syn nikoho z kdovíkde

Oltář v lese

Byla noc.

Lurien si klacíkem vydloubával vlákna masa z mezery mezi předními zuby. Okolo bylo ticho, ale bylo to lesní ticho, kdy sem tam praskne větvička, zavřeští netopýr a zaštěká liška. Jinak ovšem nic. Tábořili dost daleko od lidí, což bylo dobře. Jaro bylo mimo jiné i obdobím, kdy se hlupáci z vesnic a měst houfně stahovali k všemožným chrámům, aby poděkovali bohům za přečkanou zimu a požádali o dobrou úrodu. Někteří vesničani, kteří neměli v osadě kapli, se chodívali pomodlit do lesa. Pochopitelně jen na jeho okraj.

Ovšem některým okraj lesa nestačil. Obvykle to bývali ti, které ze svých obřadů vypověděla církev, nebo vysloužilí vojáci. Vydávali se dál do kopců, kde stavěli z kamení provizorní oltáře, u nichž se modlili k bohyni války, jejíž svatostánky byly v celých Górách jen asi dva.

Nedalo se jim to vyčítat, ale i tak by byl horský přízrak radši, kdyby pro tentokrát zůstali doma. Co kdyby někoho z nich potkali během cesty? Představa, že se jedno z dětí zeptá, kdo to je a proč tam je, a že by se jistojistě zeptaly, ho děsila. A přitom přímo tady v okolí někdo zcela jistě byl, během cesty zahlédl několik starých polorozpadlých oltářů a jeden byl dokonce i nahoře na kopci.

Pokud zítra žádného odpadlíka od víry nepotkají, má vyhráno. Než se setmělo, spatřil na obzoru něco, co děti v následujících dnech zcela jistě rozptýlí.

Oheň dohoříval. Lurien ho prohrábl a přiložil několik kusů silné větve. To by mělo vydržet.

Vstal a upravil si halenu, která se mu vykasala skoro do půli zad. Sundal si z krku amulety, které by mu leda překážely. Nechal si jen dva. Ten nejcennější stříbrný a symbol bohyně války.

 Vzal z hromady svých věcí nůž v pouzdře, který na noc většinou odkládal. V mihotavém světle plamenů si ho přivázal k opasku dost provizorně, protože špatně viděl. Jistící řemínek přitáhl trochu víc, než by bylo potřeba, ale to snad vydrží. Pohodlné to nebylo a nebude, ale bylo to bezpečnější, než být úplně neozbrojený. Meč i luk totiž nechával na místě.

Pohledem překontroloval, jestli mají spící holčičky pod dekou nůž v dosahu ruky. Měly.

Možná by bylo lepší, mít psa, napadlo ho. Alespoň by věděl, že se tu nic nemůže stát, až bude pryč. I když se samosebou nehodlal vzdalovat na moc dlouho.

Jenže psy moc rád neměl a bylo to vzájemné. Nebyl jako...

Zarazil se. Ne, zcela jistě nebyl jako ten, koho myslel. Rozhodně ne.

„Mistře?"

Trhl sebou. Kira měla otevřené oči a opírala se o lokty.

„Co je?" zasyčel, aby nevzbudil i Agail, „proč nespíš?"

„Nevím," pokrčila ramínky, „vy někam jdete?"

„Jak zní pravidlo číslo šest?"

„Na to potřebujete nůž?" zapochybovala Kira. Lurien chvíli přemýšlel, jestli by radši jednu vrazil sobě nebo jí. Nakonec usoudil, že sobě.

„Jeden nikdy neví. A Caesar byl večer nějak neklidný. Podívám se kolem, třeba něco ulovím."

Byla to nehorázná lež, jelikož kůň se choval stejně, jako kdykoli jindy. Respektive celý večer žvýkal trávu a to, co se děje kolem, ho nezajímalo. Kdyby si horský přízrak mohl vybrat, zájem o své okolí by mezi Kirou a koněm milerád prohodil.

„Tímhle?" podivila se dívenka s pohledem upřeným na pouzdro. Už věděla, že je nůž dobrá zbraň a dá se jí i lovit, ovšem ve tmě, kde líp vidí kořist, nikoli lovec je víceméně k ničemu.