Syn nikoho z kdovíkde

Chatrč u lesa

„Tak mi řekni, co s nima mám asi dělat?" rozhodil rukama Lurien. Přecházel sem a tam po dřevěné podlaze a nahlas přemýšlel.

„Jsem snad vědma? Já taky nevím," odvětila klidně Gabel.

Lurien sám nevěděl, proč vzal děti právě k ní. Nebydlela daleko od hranice a asi to k ní bylo blíž, než k Maranovým. Asi.

Hlavním důvodem bylo, že mu na tom celém něco nesedělo. Z celé vesnice utekly zrovna dvě děti? To bylo nějaké divné a on chtěl vědět, co to má celé znamenat, než místnímu lordovi řekne, co se stalo. A kromě toho hodlal Gabel stejně navštívit, protože si potřeboval ověřit něco, co Maranovým nikdy říct nemohl.

Děti seděly v hlavní místnosti u ohniště, nad kterým se v kotlíku vařila večeře. Lurien s Gabel se přeli vedle.

„Vždyť já o dětech nic nevím. Co s nima mám asi udělat?"

„Na mě se nedívej," rozhodila rukama Gabel, „já nikdy žádné neměla."

„Nemůžeš je nechat u sebe?"

„Já? To nepadá v úvahu! Sotva uživím sebe a na děcka už dávno nemám věk ani energii."

„Ale co s nimi mám podle tebe asi dělat? Jsem pořád na útěku, nemůžu je brát sebou!" rozčiloval se Lurien. Do sirotčince je dost dobře dát nemohl. Ty bývaly ve městech, kam se zapřisáhl, že nikdy nevstoupí. Navíc si dokázal představit, jak by to dopadlo, kdyby je tam přivedl zrovna on. V lepším případě by je hned po jeho odchodu zase vyhodili. A u sebe je mít taky nemohl, byl stopař a lovec lidí, ne chůva.

„Tak nebudeš provokovat tolik lidí, aby ses mohl zdržovat víc na místě," navrhla Gabel.

„Já se taky nemůžu živit jen lovem. Jak mám podle tebe dělat stopaře, když budu mít na krku dvě mrňata?"

„Nemůžeš najít jejich rodiče?"

Lurien zavrtěl hlavou. Včera přespali na svahu v lese a pak se vydali zpátky do Tamaronu. Za celou dobu dívky skoro nepromluvily. Dostat se ke Gabel bylo obtížné, protože tři lidi se do jednoho sedla dost dobře nevešli. O svých rodičích jako by děti nevěděly.

To bylo na tom celém nejzvláštnější. Spousta horalů si velmi zakládala na svém původu a byli schopní vyjmenovat své předky třeba deset generací dozadu. Většina lidí měla dokonalý přehled o svém příbuzenstvu, bez ohledu na to, jak rozvětvené bylo. Přesto se tady, v chalupě uprostřed lesů sešli jediní tři lidé na téhle straně království, kteří neměli tušení, co jsou jejich rodiče zač.

„Znám dole v údolí jednu rodinu, jsou to moji dobří známí. Nemůžou mít vlastní děti, třeba by si je nechali," navrhla Gabel.

„Třeba, třeba, ale co když ne?" vyštěkl.

Bylinkářka pokrčila rameny. „Co ti na tom vůbec tak záleží? Zrovna tobě?"

Zarazil se. Gabel ho sledovala klidnýma, přemýšlivýma očima. „Ty máš děti?" zeptala se po chvíli.

„Ne,"odvětil, „a nikdy jsem je nechtěl."

„Proč ne?"

Pokrčil rameny. „Z podstaty věci."

Ušklíbla se. „Je mi to jasné. Zase z tebe nic nedostanu."

„Jako vždy. Ale teď vážně, co s nima, když je ta tvá kamarádka nebude chtít?"

„Jen klid, něco vymyslíme," namítla Gabel, „a přestaň se konečně čertit a pojď se najíst."

Vrátili se do první místnosti, kde dívenky stále seděly u ohně a mlčky zíraly do plamenů.