Syn nikoho z kdovíkde

V chladu a tmě

Venku pršelo. Poznal to podle nezaměnitelného pleskání, i stružek vody, které zatékaly dolů do sklepení skrz zamřížované okno. Lurien seděl na kupce staré, zatuchlé slámy a pozoroval strop, ze kterého kapala voda.

V žaláři už byl a ne jednou. Poprvé už téměř před dvaceti lety, ale tušil, že to nejspíš tak úplně poprvé nebylo. Měl nejasné tušení, že se skrz mříže díval i dřív, v době, na kterou vzpomínal jen útržky plujícími v mlze.

Málokdy šlo ovšem přímo o život. Vzpomínal si, jak kdysi skončil v žaláři po tom, co se mu přepadení šlechtického sídla trochu vymklo z rukou. Tenkrát ovšem nebyl sám.

Strávili tam týden, on a Tiarin. Den jim trvalo naplánovat útěk, zbytek času vymýšleli, jak na sebe neupozornit. Byl to jeden z těch žalářů, kde vězňům nesebrali jen zbraně, ale i všechno ostatní. Byla to jistě vážná situace, sedět ve studeném tmavém sklepě skoro bez šatů. Jenže jim to tak nějak nedocházelo. Prostě seděli na na holé zemi v podvlékačkách a snažili se nesmát. Byla to ale marná snaha, kdykoli se podívali jeden na druhého, vyprskli smíchy. Nejvíc je tak při útěku trápilo, jestli si strážný nevšimne, že je v cele podezřelý klid.

Tentokrát ovšem nic takového nehrozilo, odtud utéct nepůjde.

Byl si poměrně jist, že ho lord Sitey nepoznal. Byl pro něj prostě jen způsob, jak se zavděčit svým spojencům. Nepoznával v něm muže, se kterým se setkal před dávnými lety před chrámem. Taky to už bylo pár let. Jenom Lurien nezapomínal.

Syn svatého muže, to určitě!

Mizera to byl. Stejný, jako všichni ostatní. Na otcovo panství ho uklidili už před lety po té, co málem uškrtil kurtizánu. To bylo v podstatě veřejným tajemstvím. Věděla o tom šlechta, která se o to podělila se svými dětmi, často i s nemanželskými. A když jeden takový levoboček začne loupit a scházet se s kde kým, mohlo se stát i to, že se o Siteyových poklescích dozví i nějaký ten přízrak z hor. Ne že by to Luriena překvapovalo. S tím hlupákem už měl tu čest a něco takového přinejmenším tušil.

Argon Sitey se vůbec často choval, jako by se svému otci přinejmenším mstil za to, jak hloupé jméno dostal. Od těch dob se do města vracel jen několikrát za rok otce navštívit a podle všeho to pokaždé dopadlo stejně. Patrně to bylo jen na den či dva, jinak by si nejspíš někdo dal dvě a dvě dohromady, kdo je ten chlap, co pije v městských krčmách a prohání tam holky. A když už náhodou zůstal střízlivý a navštívil s otcem chrám, dopadlo to taky mizerně. Pan svatý otec totiž synovi tak nějak zapomněl říct, že prát se s třemi společníky s jedním mužem, není věc, která prospívá jeho cti.

Jinak by ovšem pan syn vyšel z rvačky podstatně hůř, než s krvavým nosem a natrženým uchem.

Povzdechl si. Škoda, že měli ti stopaři kuše. To by se pak do téhle situace vůbec nemusel dostat. Šermovat uměl dobře. Aby ne, když měl učitele, kteří chyby neodpouštěli. Měl dva, jeden přísnější, než druhý. Stará paní, která nedávala svým žákům do ruky nic nebezpečnějšího, než smrkovou hůl, dokázala být velmi nekompromisní. Nedělalo jí problém o někoho z nich tu hůl klidně přerazit, když si nedával pozor. Někteří to vzdali, další se přinutili vytrvat. Na tohle si ještě pamatoval, ač to bylo před zlomem.

Zatnout zuby se mu vyplatilo. Při závěrečné zkoušce se mu povedlo vyrazit jí hůl z ruky. Už tenkrát ho málokdo dokázal porazit.

Jenom Noe...

To jméno přišlo odněkud z hloubi mysli, náhle, jako rána ze zálohy.

Zamrkal.

Jistě, pamatoval si ho, ano! Byli přátelé, ne nijak moc dobří, ale přesto přátelé. Tenkrát ještě něco takového měl. Byl to obyčejný kluk ze vsi. Neměl moc smyslu pro humor, ale byl na něj spoleh. Málokdo tenkrát dokázal Luriena porazit v souboji víckrát, než jednou. Jenom Noe... Noe vždycky.