Syn nikoho z kdovíkde

Krčma U Sudu

Na krajinu pomalu padl soumrak. Lurien seděl na hrázi a kopal nohama do hladiny pod sebou. Za ním ležel Caesar a líně přežvykoval neduživá stébla trávy, která vyrůstala z kamenné hráze.

Nakonec to byl celkem úspěšný den. Sehnal vše, co chtěl a navrch po něm ještě někdo mrsknul stříbrný medailon s červeným kamenem. Tímhle způsobem opravdu šlo celkem slušně vyžít. Lov pobudů a vrahů byl sice výnosnější, ale zase se nemusel hádat o honorář. Ten totiž tak nějak přišel sám.

Zasmál se a zvedl ze země kamínek. Hodil ho a sledoval, jak poskakuje po hladině, než konečně klesl na dno. Voraři, kteří o padesát yardů dál svazovali splavené kmeny, na něj zírali s nefalšovanou hrůzou.

Nad řekou se vznášely cáry mlhy. Denní hvězda zapadala nad vzdálenými vrcholy hor. Vzduch byl čistý a byl cítit dřevem. Z dálky k němu doléhal ruch z tržiště, pokřikování vorařů, šplouchání vody. Z mlhy se vynořil prám ze svázaných kmenů a pomalu mířil dál po proudu.

Byl tu takový klid. Takový, jaký je jen málokdy v blízkosti lidských obydlí. Smutně si povzdechl. Takový stav nikdy netrval dlouho.

Zasněně se zahleděl do mlhy. Tu měl vždycky rád. Tahle se jen líně převalovala, nebyla tak hustá, živelná a nevyzpytatelná jako ta, ve které se narodil.

„Hej ty!" křikl někdo za ním.

Ignoroval to. Jeho nikdo neoslovil.

„Hej, pobudo, mluvím s tebou!"

Lurien se zamyslel. Dalo se tohle chápat, jako oslovení? Nad tím se musel zamyslet...

Na rameno mu dopadla čísi ruka.

Otočil se rychlostí blesku a podtrhl tomu člověku nohu. Zároveň vyskočil na nohy, takže si mohl pohled na muže rozpláclého na zemi vychutnat z nejlepšího možného pohledu.

Otráveně obrátil oči v sloup. Toho člověka poznal. Byl to sluha té namyšlené šlechtičny, lady Lamelové.

„Co mi chceš?!" utrhl se na něj.

Sluha se vyškrábal na nohy a dotčeně si mnul naraženou kostrč. „Posílá mne Její Jasnost lady Lamelová, z boží milosti paní..."

„Na panství blablabla," skočil mu do řeči Lurien, „to mě nezajímá. Řekni, o co ti jde?"

„Lady se po dlouhém přemýšlení..."

„Tím mi chceš říct, že umí myslet?" uchechtl se Lurien, „mě přišla dost jednoduchá."

„Po dlouhém přemýšlení," zopakoval sluha dotčeně, „ se Její Jasnost rozhodla na tvé podmínky přistoupit, ačkoli jsou ze všech hledisek absolutně nemístné a..."

„To přeskoč," poradil mu Lurien.

„Lady si přeje tvoji přítomnost během cesty, avšak požaduje, abys ji převedl přes hory, co nejrychleji to bude možné. Pokud budeš záměrně zdržovat, nezaplatí ti, rozumíš?"

„Dokonale," ušklíbl se Lurien. Jeho pohled padl na Caesara, který zasněně přežvykoval trávu. „Ale cena stoupla, kamaráde. Chci cukr. Kostkovej. A chci ho nejmíň libru. A taky mrkev. Tak dva svazky."

„To jsme si nedomluvili!" rozčílil se sluha.

„Tak to domlouváme teď," pokrčil rameny Lurien.

„Ale..."

„Cesta přes hory je možná třemi způsoby,"řekl horský přízrak a sluhu naprosto ignoroval,„Přes průsmyk Riteil, tam bude na tvou paní asi dost zima, pak to jde obejít kolem severního výběžku, tam pro změnu nedostaneš mě, takže zbývá cesta přes kopce a Aseiskou úžinou. To je pět až patnáct dní. Záleží na tom, jak máte dobrý koně..."