Syn nikoho z kdovíkde

Kolem Iwodey

V přístřešku panovalo přítmí. Nízká střecha clonila většinu denního světla a to, že se ve stání pro jednoho osla tísnili i dva koně, také zrovna nepomáhalo.

Agail se prosmýkla kolem stařičkého oslíka a pohladila po čumáku ryšavou klisničku. Už si ji stihla oblíbit a začínala mít pocit, že jí rozumí. Už ví, jak na ni. Přesto si byla nepříjemně vědoma, že je příliš pomalá.

„Někdy jindy, holka," špitla a obrátila se na patě. Caesar stál na samém okraji provizorní stáje a důstojně přežvykoval trs trávy. Jako vždy se tvářil povzneseně nad vše kolem, podmračeným nebem počínaje, střechou o niž drhl ušima konče. Když ho však dívka pohladila po hřívě, přátelsky zafrkal a sklonil se k ní.

„Budeš hodnej, že jo?" řekla tiše a popadla ho za uzdu. Kůň neprotestoval, a tak ho vyvedla ven z přístřešku. Srdce jí bušilo až v krku, když brala z trámu sedlo a přehazovala jej přes vraníkův hřbet. Ten však ani nemrkl. Když zaváhala, strčil do ní čumákem, jako by ji vybízel k pohybu.

Utáhla oba popruhy, co to šlo. Byly ze staré ztuhlé kůže, která klouzala v prstech, a zaklesnout je do přezky byl nadlidský úkol. Byla už téměř hotova, když si všimla malého plíšku vsazeného do popruhu. Byl starý, zašlý. Snad do něj bylo kdysi něco vyryto, ale vzor byl překrytý mnoha rýhami vyrytými jedna přes druhou. Nikdy předtím si ho nevšimla.

Když se ujistila, že je sedlo dost přitažené a třmeny prodloužené na maximum, přišla na řadu ta největší výzva. Pergamen od Gabel vzala do zubů a oběma rukama popadla hrušku sedla. Sotva na ni dosáhla, ale to ji neodradilo. Vložila nohu do třmenu a pořádně se přitáhla.

Povedlo se! Byť dosedla trochu nakřivo a třmeny musela zase hned zkrátit, aby na ně vůbec dosáhla. Urovnala si plášť vypůjčený od bylinkářky, který se během manévru posunul značně na stranu a ujistila se, že má po ruce svůj nožík. Měla. Vyplivla pergamen a schovala jej do kapsy. Byla připravena.

Vraník spokojeně potřásl hlavou a nechal se nasměrovat na cestu. Po lesní cestě šel krokem, pod kopyty mu praskaly šišky a štěrk. Agail se musela sklonit, aby ji větve stromů nešlehaly do tváře. Narovnat se mohla až dole na cestě. Mezi korunami stromů prosvítala stružka nízkých mraků, kterou sem tam zabloudil i paprsek světla Denní hvězdy. Jinak byla mezi stromy téměř úplná tma.

Minula vesnici z jedné strany lemovanou vzrostlými břízami a pokračovala stále rovně, cestou vinoucí se mezi poli. Dole u strouhy sbírali dva malí kluci zemní jablka zapomenutá při pozdní sklizni, krom nich však nebylo nikde ani živáčka. Všichni byli zalezlí kdoví kde.

Pole zmizela tak náhle, jako se objevila a Agail opět pohltil les. Tentokrát nebyl tak temný a k zemi pronikalo dost světla, aby šlo bez potíží sledovat cestu. Přesto se Agail ulevilo, když se stromy opět rozestoupily a ona alespoň na chvíli spatřila oblohu.

Před ní se rozprostírala mýtina slabě ozářená svitem Denní hvězdy. Uprostřed ní stály vyrovnány v řadě tři vysoké stromy s pokroucenými větvemi a mechem porostlou kůrou.

„Caisi, stůj!" sykla dívka, když kůň proklusal kolem, aniž by zpomalil. Zatáhla za uzdu, ale nezdálo so, že by si toho vraník vůbec všiml. Teprve když se postavila do třmenů a plnou vahou se za uzdu zavěsila, vzal její přání milostivě na vědomí. Zastavil se a nespokojeně zaržál, aby dal jasně najevo, co si o jakémkoli zdržování myslí.

„Klid, kamaráde," špitla Agail a poplácala ho po krku. Vytáhla z kapsy pergamen a přelétla pohledem Gabeliny instrukce. Platany – vpravo.

„Dobře... tak vpravo," broukla si pro sebe a pobídla Caesara do kroku. I tentokrát musela za uzdu zatáhnout vší silou, ale kůň už se nechal bez problémů navést správným směrem.