Syn nikoho z kdovíkde

Choroza

Kupecká karavana z Aschwey byla na cestě už skoro dva týdny. Aby také ne, když se šinula hlemýždím tempem a sem tam ji předehnala i nějaká ta stařenka s klestím. Na čele kolony se kodrcaly čtyři dvoukoláky, všechny vrchovatě naložené zbožím a tažené dvojicí neduživých oslíků, kteří svůj náklad tak tak utáhli. Za nimi se táhla dlouhá fronta tuctu těžkých vozů se čtyřspřežím, jejichž kočí neměli jinou možnost, než s těmi vepředu srovnat krok. Takovýchto karavan přijíždělo každý týden několik. Před zimou, kdy se všichni snažili narychlo sehnat zásoby, jich každý den přijíždělo i pět. Někdy z hor, jindy z předhůří, z nížin, nebo bažinatého severu.

Strážní u brány na ně byli zvyklí, ale jejich přítomnost je nijak netěšila. Museli prohlédnout každý povoz, zda veze to, co kočí tvrdí, zkontrolovat, zda má obchodník trhovní právo a zapsat jeho jméno na dlouhý seznam kupců, kteří do města vstoupili. Práce to byla nudná, úmorná a neveselá, protože po dlouhé cestě nebyli nijak příjemní lidé, ani zvířata.

Když před strážné předstoupil první vozka a celá kolona se zastavila, byl to začátek dlouhé práce, která se potáhne možná až do setmění, protože někteří kočí mívali nebývalý problém zaplatit příslušný poplatek za vstup do města, čímž zdržovali provoz. Někteří muži městské stráže se raději vzdálili, aby našli své kolegy okounící po okolí, kdyby bylo potřeba vpouštět další příchozí vedlejší brankou. Jejich pán neměl rád, když stál provoz.

Všichni byli zaneprázdnění natolik, že si v první chvíli nikdo nevšiml dvou koní, kteří vyrazili z lesa jako střela z luku a řítili se přímo k městu. Mladý strážný v příliš velké zbroji, který držel hlídku nahoře nad bránou, je sice zpozoroval, neshledával však na nich nic nezvyklého. Stále byli daleko a pod zataženým nebem splývali se stíny.

Teprve když byli jen čtvrt míle od města, si mladík povšiml, že něco není v pořádku. Když teď byli blíž, povšiml si, že je jedno ze zvířat nezvykle statné, že to druhé je osedlané, ale bez jezdce a muž na vraníkovi vypadá přinejmenším podivně.

„Hej!" křikl dolů do strážnice, „zavřete bránu!"

A jelikož nikdo podezřelý nesměl být vpuštěn do města a naopak musel být zadržen, rozběhly se okolím hlasy provolávající jeden přes druhého: „Zavřít bránu!"

„Zavřete ji!"

„Do zbraně!"

„Za bránu! ZA BRÁNU!!!"

Jenže mezi vraty už stály dva dvoukoláky, které zpátky nemohly a dopředu je oslové táhli stejně pomalu, jako předtím. Ještě než strážní stihli vůbec odtáhnout ten první, vřítil se přímo středem kamenného oblouku dovnitř Caesar a za ním ryšavá kobyla.

Lurien byl zase jednou ve svém živlu. Před ním pobíhali napůl ozbrojení strážní s halapartnami a meči, jeden se ve strážnici patrně přehmátl a rozháněl se místo halapartny smetákem. Řádně ozbrojených jich bylo jich půl tuctu a zbytek tu poskakoval s noži a holemi. Ten kdo jim velel, by si je měl trochu srovnat do latě. To i stráž Goltorské pevnosti působila disciplinovaněji, vzhledem k tomu, že oni nehlídali nic, zatímco tihle střežili nejdůležitější město v království.

Caesar zaržál, když se proti němu zvedla kopí čtyř vojáků, bránících mu vjet na hlavní ulici. Lurien ho prudce strhl doprava, kde na ně čekali další. Vraník několikrát přešlápl a zastavil se. Strážní si viditelně oddechli. Vždy bylo lepší, když se nevítané záležitosti vyřešily v klidu.

Teprve teď si někteří z nich všimli, že za jezdcem prakticky vlají i dvě děti.

„Kdo jste a co tady děláte?!" vykřikl hejtman odpolední hlídky, jehož rozhořčení málem vyvážilo jeho katastrofální nepřipravenost.