Syn nikoho z kdovíkde

Noční souboj

Byla noc. Z ohňů, které loupežníci udržovali, zbyly jen hromádky řeřavých uhlíků. Noční hvězda byla v polovině své dráhy. Někde zahoukala sova.

U jediného stále hořícího ohně seděli dva muži a hleděli do plamenů.

„Víš, že tu takhle nemůžete být napořád, že ano?" zeptal se nakonec Lurien.

„Líp, než si myslíš," odvětil Tiarin a prohrábl oheň očouzenou větví, „ale když si uděláme zásoby na zimu, půjde to."

„Tohle nemyslím," namítl horský přízrak, „lidem z okolí už musíte pořádně pít krev. To bez odezvy nezůstane."

„Obíráme jen to, co by si přivlastnil můj strýc. Ostatní můžou být v klidu, to správci strýcova majetku si nemůžou být jistí ničím," loupežník se uchechtl, „jednou ho oberu o všechno! Ani podvlíkačky mu nezůstanou."

„Asi bych ti měl připomenout, že on je šlechtic a kněz," namítl Lurien, „a ty jsi bezzemek sedící v lese s partou ztroskotanců."

„No dovol!" urazil se Tiarin, „náhodou, moji muži jsou velmi schopní."

„Když myslíš."

„Hele, je nás tu několik tuctů a pořád nikoho nezabili ani nechytili. To už něco znamená, ne?"

„Jo, že mají v okolí neschopný biřice," ušklíbl se Lurien.

Někde něco zapraskalo. Skrz tábořiště se k nim blížil mladý loupežník a zastavil se před nimi.

„Tiarine, hlídka někoho zahlídla na jižním svahu."

„Vidíš?" povzdechl si Lurien, „já ti to říkal."

„To tady máme pětkrát do týdne," mávl nad tím rukou vůdce loupežníků, „u jižního svahu je krčma. Opilce, co sešli z cesty, tu vídáme pořád."

„Stejně bych se tam měl podívat," řekl mladší loupežník.

„Běž," souhlasil Tiarin.

„Kdo to je?" zeptal se Lurien, když mladík zmizel z dohledu.

„Fario, můj brácha," odvětil Tiarin, „taky bastard."

„Nikdy před tím ses nezmínil, že máš sourozence."

„Tak asi nebyla příležitost o něm mluvit, ne?"

To byla pravda. S Tiarinem už Lurien podnikl ledasco. Lovili medvěda, přepadli královskou hlídku, vytopili šlechtické sídlo a uprchli ze žaláře. Ani do jednoho z jejich dobrodružství se debata o rodině nehodila.

„A co ty?"

„Co co já?"

„Kde ty máš bráchu démona?"

„Nemám bráchu démona, sestru démona a prababičku démona taky ne, pokud tě to zajímá," odsekl Lurien.

„Opravdu?"

Chvíli bylo ticho. Tiarinova otázka zůstala viset ve vzduchu.

Lurien si povzdechl. Proč to byli jen náhodní vyděšení venkovani, kdo chápal, že žádnou rodinu nemá? Jeho přátelé si kdoví proč mysleli, že někoho příbuzného mít musí.

„Víš co?" řekl, „pojď spát."

„Tiarine! Hej! Vstávej!"

Ozvalo se plesknutí.

„Jau!"