Syn nikoho z kdovíkde

Severní cesta

„Přestaň s tím, je to nechutný!"

„Tůdle!" odfrkla Kira a nacpala si do pusy další kus březinkové mízy. Po bradě jí stékal pramínek slin zbarvených do hněda.

„Fuj! Ty jsi takový prase!" pohoršila se Agail, „ať toho nechá!"

Lurien se zastavil. Takhle se handrkovaly už od rána a on toho začínal mít právě tak dost. Jako by měl málo starostí, ještě ty dvě musely vřískat na celý les.

„Nechte toho obě!" okřikl je, „ztiš se Agail. Kiro, otři si pusu. Zaschne ti to a už to ze sebe nesundáš."

Děvčata konečně ztichla. Dlouho jim to ale nevydrželo.

„Nechápu, jak to můžeš jíst," rýpla si starší z nich sotva minutu po tom, co zavřela pusu.

„To se nejí, ale žvejká," odsekla Kira, zatímco si rukávem otírala bradu.

„Fuj, jsi nechutná!"

Kůň potřásl hlavou, až se mu hříva rozlétla do všech stran. Děvčata uskočila stranou, aby je vlající žíně nešvihly do obličeje.

„Díky, kamaráde," zašeptal s úsměvem Lurien a poplácal Caesara po nozdrách. Nedělal si iluze, kvůli němu by se neobtěžoval. Patrně bylo toho hašteření moc i na zvíře.

Už pátý den šli směrem na východ a pomalu se začínali stáčet k severu. Brzy měl začínat podzim a tím i období přípravy na těch několik zimních týdnů, kdy se člověk pro samý sníh nemůže hnout na krok. Tentokrát se Lurien rozhodl, že zimu přečkají ve starých štolách poblíž Feranského panství. Usoudil totiž, že tam za ním žádný šlechtický synek rozhodně nepoleze.

Ač by to nikdy nepřiznal, mladý strážný s krysí nemocí ho dost vyděsil. Bylo pravděpodobné, že ten kluk viděl Kiru v hostinci, přece jen, tam moc malých děvčátek nebývalo. Bylo možné, že ho napadlo dát jí suchou mízu březinky v rámci dobrých vztahů s Gabel. A bylo takřka jisté, že jenom tak to rozhodně nebylo.

„Proč jí to ten chlap dával, to by mě tedy zajímalo," brblala Agail, která se konečně rozhodla přestat sestru peskovat a srovnala krok s horským přízrakem.

„To mě taky," souhlasil Lurien. Přeskočil padlý kmen a pomohl dívce přelézt na druhou stranu. Kůň strom nevšímavě překročil i bez jeho pomoci o kus dál a Kira ho rovnou podlezla. Zvedl ji ze země a pokračovali dál.

Je hezké vědět, že alespoň někdo v tom ohni nezůstal. Ta slova zněla horskému přízraku stále v hlavě. Za celý týden na ně nedokázal přestat myslet. Odkud ten zatracený kluk věděl, že je Kira sirotek? Odkud věděl, že její vesnici zničil požár?

Odpověď se sama nabízela. Kdo ví o ohni víc, než sám žhář?

Strážnému ale nebylo víc, než čtyřicet. V době zkázy Riebu byl tedy ještě chlapec. Na šílence ovšem nevypadal a Lurien v nejmenším nechápal, proč by se jinak do něčeho takového pouštěl.

Další možností bylo, že věděl, kdo jsou dívčini rodiče. Věděl, jak zemřeli a nějak se dopátral osudu vesnice, ve kterém bylo děvče vychováno.

„Zase přemýšlíte nad tím poskokem?" povytáhla obočí Agail. Všimla si, odkdy je její mistr nezvykle zamlklý.

„Jo. Nedává to smysl," nakopl spadlou větvičku a pokračoval, „odkud Kiru zná?"

„Někdo mu to řekl," navrhla dívka a pokrčila rameny, „přece jste nás chtěl tenkrát nechat u tý vesničanky. Třeba zrovna ona."

„Tohle není věc, kterou vyprávíš jen tak na potkání," nesouhlasil Lurien. Tila byla venkovanka. A všechny venkovanky zbožňovaly, vytvářely a šířily klepy. Kdyby se na děvčata někdo ptal, určitě by to svěřila Gabel. „Jsi si jistá, žes ho nikdy předtím neviděla?"