Syn nikoho z kdovíkde

Lottie

Lurien poplácal Caesara po krku a dal mu jablko. Vraník do něj strčil čumákem.

„Co ti zase vadí?" zeptal se ho, „to nemůžeš bejt spokojenej i jinde, než někde v lese při honičce, co?"

Kůň si odfrkl.

Na statku Maranových už trčeli týden a nevypadalo to, že by se mohli v dohledné době dostat pryč. Celou dobu sněžilo, a když už občas přestalo, stejně to bylo houby platné.

Zima se dala přežít poměrně snadno. Stačilo si nastřádat dost jídla a včas se uklidit do nějaké jeskyně. Což nebylo jen tak, protože na spoustu z nich si dělali nároky medvědi nebo horští lvi.

Jenže jak už jednou sněžilo, tak už se nikam jít nedalo. Lurien sice uměl zametat stopy, ale na sněhu to dost dobře nešlo. Sice nebylo moc lidí, kteří by ho měli důvod stopovat, ale tenhle rok, jako by se vyrojili. Nebylo nic nepříjemnějšího, než když člověka v jeskyni přepadl někdo zvenčí. Ne že by si neuměl poradit, ale odklízet mrtvoly bylo v zimě taky složitější.

Tamaronské zimy byly krátké a to dokonce i v horách. Těch šest týdnů dokázal vydržet v lese, tak holt musí jednou vydržet i mezi lidmi.

Maranovi mu přidělili pokoj v podkroví. Jak si všiml, byl jediný v domě, který měl střešní okno, což mu plně vyhovovalo. Ne že by kdovíjak rád lezl po střechách, ale únikový východ navíc se vždycky hodí. Zdržoval se především tam, nebo dole ve stáji. Z přítomnosti jiných lidí byl stále nervózní. Nebyl zvyklý se několikrát denně potkávat s tolika lidmi. Na statku kromě rodiny žil asi tucet čeledínů a děveček. Byla mezi nimi i stará žena, podle všeho Kellyho chůva, jejíž přítomnost si Lurien nedokázal vysvětlit. Chůvy pobývaly ve šlechtických domech, jen když měly na koho dohlížet. Jakmile jejich svěřenci vyrostli, musely si hledat místo jinde. Za těch pár dní už zjistil, že Kelly posledních několik let trávil mimo domov, protože ho poslali na univerzitu do jiného království. Chůvu tak tedy zcela určitě nepotřeboval.

Čím déle to tady pozoroval, tím větší měl dojem, že tu stařena je proto, že nemá kam jinam jít. Jenom z té myšlenky se Lurienovi ježily vlasy na zátylku, protože takovéhle věci šlechtu nikdy nezajímaly.

O to divnější to bylo, že manželé Maranovi byli z vysoce postavených rodů. Damien patřil do staré a významné pokrevní linie, což mu ostatně sám řekl. Odkud pochází Rina se sice nedozvěděl, ale musel to být důležitý rod. Šlechtické manželky byly brány spíš jako ozdoba, než lidská bytost a jejich hlavním účelem bylo zplození potomka. Pokud porodily syna, byl automaticky v rodinné hierarchii nad nimi. Muži jim kupovali drahé šaty a šperky, ale jejich názor nikoho nezajímal a jejich manželé je nikdy neposlouchali. Ovšem Rina... no, nebyla to žádná hysterka, to rozhodně ne. Byla to celkem rozumná žena se smyslem pro humor a na šlechtičnu až překvapivě inteligentní. Ale, a to na tom bylo nejpřekvapivější, na statku velela převážně ona a když svého manžela o něco požádala, šel a udělal to. Takové jednání prostě nebylo obvyklé. Pouze manželky, které pocházely z rodů starších, bohatších, nebo mocnějších, bývaly svými manžely občas poslouchány, protože taky dost dobře mohly poslat své věno zpátky rodičům a manžel by byl na mizině. Pokud byly z o mnoho významnějšího rodu, mohly se dokonce sebrat a odejít, čímž by manžela vystavily pro šlechtice nepředstavitelné hanbě. Ovšem Damien sám pocházel z tak důležitého rodu, že by jeho žena musela být minimálně potomkem královské krve.

Na první pohled vypadala celá rodina jakkoli, jen ne jako šlechtici. Obzvlášť Kelly chodil jen v jednoduché tunice a kalhotách a doma dokonce naboso. Ten kluk byl zvláštní. Na svůj věk se zcela určitě nechoval, ale na univerzitě byl podle všeho úspěšný. Rodiče ho poslali studovat medicínu, což bylo na potomka urozeného rodu nezvyklé. Když už nějaký lord studoval, bývalo to obvyklé právo, aby ho mohl lépe obcházet, nebo teologie, aby ve společnosti lépe vypadal, nebo filozofie, aby se na studiích nemusel moc snažit.