Syn nikoho z kdovíkde

Pamětník

„Co to je?" zeptala se Agail a ukázala na nízký val navršený z kamenů a větví. Vysoké to bylo na loket, široké stejně tak a dlouhé asi yard.

„Netuším," řekl Lurien. Ptala se ho na to celkem často. Takových polorozpadlých konstrukcí už potkali! Působily jako pěst na oko, děvčata si jich všimla už párkrát. Na tom dotazu tak nebylo nic neobvyklého, jenže přišel v nepříjemnou dobu.

„Že by Sokebanin oltář?" prohodila Kira s nevinným úsměvem, za který by horský přízrak dovedl vraždit.

„Tohle?" zapochybovala Agail a kriticky si nízký val prohlížela, „odkud ty o tom víš?"

„Povídala o tom paní Salia," pokrčila rameny Kira. Co si to její sestra myslela? Kdo jiný, než bývalá kněžka by o něčem takovém měl něco vědět? Démon a bezvěrec v jedné osobě asi těžko.

Lurien si ji pokradmu změřil pohledem. Už tři dny vyčkával, kdy si pustí pusu na špacír. Nutno říct, že zatím marně. Až do té chvíle se slovem nezmínila o ničem, co by byť jen trochu připomínalo jejich noční rozhovor. Byl si  poměrně jistý, že jí o lesních oltářích nic určitého nevykládal. Naneštěstí už si však stačil ověřit, že mnohdy nejsou potřeba slova, aby Kira pochopila, jak se věci mají.

„Podle mě to jsou prostě jen kameny," usoudila Agail, „jenom hromada šutrů."

„Podle mě jsi hloupá," pitvořila se Kira, „jenom hloupá."

„Sama jsi hloupá!"

„Bléé, to říká ta pravá."

„Spratku drzá!!"

„Tak se uklidníme," zakročil Lurien a odtrhl je od sebe dřív, než se začaly létat pohlavky. Holčičky se na sebe vztekle mračily, ale naštěstí se nesnažily jedna druhou zakousnout. „A pojďte, ať se utáboříme do setmění."

„Mě už bolí nohy," postěžovala si Kira a protočila panenky.

„Já tě varuju..." sykl horský přízrak. Vyděračům se neustupuje, bez ohledu na to, že jim je patnáct a v případě potřeby útočí nevinným štěněcím pohledem.

„Mě bolí nohy," zopakovala holčička zarputile, „to snad není trestný, ne?"

S povzdechem ji vzal v podpaží a vysadil ji do sedla. Caesar zafrkal a potřásl hlavou, jako by ho bytostně uráželo, že musí Kiřinu muší váhu nést.

Pokračovali lesem dál. Agail stále šlapala po svých, byla přece jen starší a víc vydržela. Přesto bylo znát, že už i ona začíná mít pro ten den dost.

„Nemůžeme už zastavit?" zeptala se nakonec. Denní hvězda už šla po své dráze dolů, ale ještě se nestmívalo.

Lurien ji beze slova zvedl a posadil do sedla za Kiru.

„Takže asi ne," odtušila mladší holčička věcně.

„Musíme se dostat co nejdál," vysvětlil Lurien, zatímco se proplétal mezi stromy „nerad bych zase někomu vysvětloval, kdo má nárok tudy chodit."

Kolem poledne za sebou nechali samelské sedlo, jedno z mála míst, kudy se dal překročit severojižní hřeben. Druhé bylo moc severně a dalším byl průsmyk mezi nejvyššími vrcholy, kam by s dětmi nikdy nešel.

Stejně jako ostatní průsmyky, soutěsky a významné stezky, bylo i samelské sedlo přímo obležené různými lupiči, lapky a zloději. Tentokrát měli štěstí, nikdo se je nepokusil otravovat, přesto si byl Lurien jistý, že je někdo pozoroval. Možná si přepadení nakonec rozmyslel, přece jen bylo vidět, že nevezou vůbec nic cenného. Opatrnosti ovšem nebylo nazbyt. Nehledě na to, že měl plány, které potřebovaly uskutečnit co nejdříve.