Syn nikoho z kdovíkde

Budou padat hlavy

Byl podvečer, rolníci už odešli z polí. Na okraji lesa, daleko od tábora loupežníků, čekalo v úkrytu dvacet mužů.

Lurien se tiskl ke kmeni kousek nad cestou a sledoval okolí. Vedle něj vyčkával Tiarin, který k sobě tisknul plátěný pytel. Byl rozrušený a nedočkavě se rozhlížel kolem. Ve větvích nad nimi seděli tři muži. Jeden měl samostříl, druhý luk, třetímu, Fariovi, nakonec po dlouhém přemlouvání svěřil bratr svůj samostříl. Bylo třeba dlouhého přemlouvání i mírného vydírání, aby ho vůbec vzali sebou. Nakonec dostal povolení jen pod podmínkou, že ze svého místa na větvi nesleze, ani kdyby se dole snoubili démoni.

Po okolí seděly na větvích posily z druhého tábora. Mladíci vybavení foukačkami a objemnými pytli a malá, ale hbitá práčata s kapsami plnými kamení.

Les kolem byl prošpikovaný zvědy a záložními skupinami. Kousek stranou od Luriena držel loupežník velký těžký kámen uvázaný provazem k větvi stromu. Dole pod cestou i nahoře nad ní hlídalo několik mužů jejich koně. Vše bylo připraveno na Tiarinovu pomstu.

Někde zahoukala sova.

Všichni ztichli, ačkoli i předtím nedělali moc hluku.

Sova opět zahoukala, jako by z velké dálky.

Trochu blíž zaskřehotala žába.

Pak už uslyšeli rachocení, po lesní cestě projížděl kočár tažený dvojicí běloušů. Okolo nich pochodovaly dva tucty mužů v uniformách osobní stráže.

„Připravte se," sykl Tiarin.

Skupina pomalu mířila k nim, očividně nespěchali.

Lurien zatajil dech. Tohle místo vybírali dlouho a pečlivě, aby vyhovovalo jejich záměrům. Skrývali se na okraji lesa, v místě, kde nad cestou ještě rostly stromy, zatímco dole už byla travnatá pastvina. Tento drobný nesouměr jim dokonale vyhovoval.

Konečně se kočár dostal pod stromy, na kterých seděli loupežníci s pytli.

Tiarin hvízdl.

Rázem se stalo několik věcí. Kuše, luk i foukačky vypálily. Práčata začala vrhat kameny. Některá se ani neobtěžovala praky, ale metala kamení holýma rukama. Loupežník držící kámen své břemeno pustil.

Dalo jim hodně práce ho nadzvednout, provléknout pod ním lano a to pak přitáhnout kolem větve vysoko nad cestou, ale vyplatilo se.

Kámen se zhoupl, málem srazil jednoho strážného a rozlomil dveře kočáru, odkud zděšeně zíral ven lord Hant.

Koně řehtali a plašili se, strážní se snažili přijít na to, odkud se střílí. Ale to hlavní mělo teprve přijít.

Tiarin zapískal.

Muži ve větvích, kteří drželi plátěné pytle, je otočili dolů a nechali obsah vypadnout ven.

Na zděšené strážné začaly padat uťaté hlavy biřiců, které pobili loupežníci při nočním přepadení. Byl to Fariův nápad, na kterém sveřepě trval a bratr neměl to srdce mu jeho odplatu zakázat.

Ještě než dopadla poslední hlava, vtrhli na cestu loupežníci poschovávaní v okolním lese. Vojáci se tak tak vzpamatovali z neobvyklého deště a už se museli chápat zbraní.

Lurien a Tiarin nechali čelní útok na loupežnících, jejichž tváře nebyly v okolí notoricky známé a sami se proplížili okolo a napadli kolonu z boku. Spolu s nimi vpadla na bojiště pětice dalších loupežníků a další se objevili zezadu. Lordova skupina byla obklíčena.