Syn nikoho z kdovíkde

Pod hvězdami

Byla tma. Právě se setmělo a pod těžkými nízkými mraky nepronikl jediný paprsek světla nočního kotouče.

Běžel pustou krajinou, do uší mu hučel vítr a nohy klouzaly po mokrém kameni. Přesto pokračoval dál, musel. Nevěděl proč běží, odkud, nebo kam. Věděl jenom, že musí, že není jiná možnost.

V dáli zahřmělo.

Ohlédl se a viděl, že kamenná pláň, po níž prchá, se začíná rozpadat, drolit a hroutit někam dolů, do propasti pod sebou. Někde nahoře, v mracích, už krákoraly vrány a krkavci, mrchožrouti čekající na příští večeři.

Přidal. Nebo se o to alespoň pokoušel, protože nohy měl náhle jako z olova, paralyzované strachem, prostým vědomím, co by se stát mohlo a co se neodvratně stane, pokud neuteče.

Před sebou viděl les. Vzdálené stromy zapuštěné hluboko do měkké země, která nepopraská, ani nezmizí. Tam musel. Jenom tam bude v bezpečí.

Praskliny postupovaly, šířily se jako vlny na jezeře. Kámen pukal, jako tající led a mizel dole v hlubinách.

Už tam skoro byl. Už skoro doběhl k prvním stromům, když skála pod jeho nohama náhle pukla a on šlápl do prázdna.

Padal. Padal hluboko do propasti, na jejíž dno nedohlédl, vítr mu rval vlasy a někde z dálky k němu doléhal hrozivý výkřik, který se postupně vzdaloval. Pak všechno zmizelo ve tmě, kterou z čista jasna proťal oslnivý záblesk, který během okamžiku zase zmizel.

Lurien vyjekl a posadil se. Vzápětí mu celé tělo ochromila spalující bolest, takže zase upadl. Chvíli jenom ležel a snažil se pochopit, kde vůbec je a co se děje. Teprve když bolest trochu ustoupila a přestala se mu motat hlava, si to uvědomil. Je v lese, je zraněný, dobře to zrovna nevypadá. K tomu na cestě do míst, kam nikdy nechtěl vkročit.

A k tomu všemu měl držet hlídku. Jejich cesta, až na pár vyjevených vesničanů a velkohubých kočích, probíhala až nepochopitelně klidně. Tady, na kupecké stezce mezi dvěma největšími městy v jižní části království, by se to normálně mělo jen hemžit lapky a všelijakou jinou verbeží. Zatím tu ovšem neviděli vůbec nikoho. Ne že by si chtěl stěžovat, opravdu nebyl ve stavu, kdy by mohl bojovat, ale divné to stejně bylo.

Na cestě už byli čtvrtý den a ještě tak dva nebo tři jim zbývaly. To by ho normálně mělo uklidňovat, protože to do cíle nemohlo být daleko. Jenže tentokrát bylo všechno jinak. Poslední dva dny už v podstatě neměl tušení, kde je. Dávkování pilulek, které mu Gazel pro jistotu vypsala na kousek pergamenu, aby se nespletl, už dávno nedodržoval. Zásoba, která by za normálních okolností stačila celé vesnici klidně na rok, už se začala povážlivě tenčit. Většinu dne byl při smyslech právě natolik, aby z koně nespadl, ale víc od něj nikdo čekat nemohl.

Bolest se den ode dne zhoršovala a s ní i vše ostatní, co mu znepříjemňovalo život. Poslední noci se neustále budil, nemohl spát a současně byl hrozně unavený. Vyhlídka několika dalších dní ho proto neskutečně děsila.

Zhluboka se nadechl a napil se. Kalíšek s tím příšerným odvarem měl poslední noci radši po ruce. Netušil, k čemu vlastně je, ale zdálo se mu, že je po tom bolest maličko snesitelnější.

Sáhl do kapsy a nahmatal v ní něco chladného a těžkého. Rázem si vzpomněl. Vytáhl z kapsy prsten a obrátil jej mezi prsty. Ta zatracená věc se ho držela už od Goltoru.

Těžká zlatá obroučka se v mihotavém světle plamenů matně leskla. Černý kámen prosvítající pod zlatým plíškem byl naproti tomu temný a neměnný, jako by světlo přímo pohlcoval. Vzpomněl si na slova toho starého lesníka. Onyxové prsteny nemají nálezce, pouze majitele. V tom případě byl tenhle nějaký rozbitý, protože jeho vyhledávač majitelů zjevně nefungoval. Proč ho vůbec našel zrovna on? Ten poslední člověk, který by věděl, co s takovým majetkem dělat?