Syn nikoho z kdovíkde

Na stopě

  „Máš všechno?" ptal se už popáté Damien, zatímco nervózně přešlapoval na dvoře svého sídla.

„Mám, otče," zakvílel mladík, „jdu s tebou už podesáté, vím, co si mám vzít."

„No jen aby."

Lurien pozoroval ten maglajz, který na dvoře panoval. Další důvod, proč být sám. On byl zvyklý se prostě sebrat a jít. Tihle lidi na sebe museli čekat, domlouvat se, brát vzájemně ohledy na čas, který můžou strávit mimo domov. Pomalé, neefektivní, nepředstavitelné.

Sešlo se asi dvacet mužů z okolních vesnic. Sedláci, několik čeledínů, jeden rychtář a čísi manželka. V horách byl stále sníh, ale bouřlivé počasí už skončilo. To znamenalo, že ze svých domovů nevylézají jen běžní lidé, ale i otrokáři.

„Kde je viděli?" zeptal se Kelly, zatímco si upravoval popruh na torně.

„Cože?"

„Ptám se, kde je viděli, otče!" zopakoval chlapec.

„Nad potokem, mířili po severní straně údolí."

„Takže na ně zase počkáte před hranicí?"

„Tam je to nejlepší," souhlasil Damien a otočil se na svého hosta, „hraničáři hlídají cestu a les kolem, budou muset projít těsně pod čárou lesa. Už to máme vyzkoušené."

„Já vám to nevymlouvám," pokrčil rameny Lurien a hodil si na záda luk. Jisté výhrady měl k jiné části plánu.

„Kelly!" na chlapce mávl nějaký sedlák, který spolu se svým čeledínem sedlal koně, „budeme se držet na cestě směrem k hranicím. Tak si dávejte pozor, aby vaše signály byly slyšet."

„Já vím, pane. Dát znamení, když někoho nejdeme, nebo se něco semele, nebo se nic nesemele, ale změní se směr."

„Správně."

Kelly se znovu vzdálil. Vypadal trochu otráveně. Není snadné být dospívajícím chlapcem, kterému všichni radí věci, které dávno ví a neřeknou mu to, co by chtěl vědět. Rozhodně nebyl sám, kdo toto období ze srdce proklínal.

„Stopaři by už měli vyrazit," nadhodil jeden ze sedláků, „ať mají čas je najít."

„Souhlasím,"pokýval hlavou Damien a pokynul jim, „Kelly, trefíš k potoku?"

„Za koho mě máš?" urazil se mladík, mávl na Luriena a rozběhl se pryč.

Tohle byla ta část plánu, která se horskému přízraku nezamlouvala. Nechtěl čekat spolu s ostatními muži, až se ukážou otrokáři. Jenže další možné zapojení byla pouze role stopaře, na které už se angažoval lord Maran junior. Kelly se v téhle oblasti zřejmě vyznal, ovšem Lurien příliš nevěřil, že to bude co k čemu. Přece jen šlo o šlechtického synka, kteří v lese naprosto nepřístojně dupou.

Kelly ho vedl po cestě směrem dolů z kopce, až narazili na horskou bystřinu. Na druhé straně byly patrné stopy. Byly vyšlapané tak, že nebylo poznat, kolik lidí tu bylo. Jeden šlapal do šlépějí druhého. Bylo jich víc, ale kolik, to se zjistit nedalo. Ale ve sněhu byla patrná rýha po těžkém řetězu.

„Kdy je tu viděli?" zeptal se Lurien a nedůvěřivě nahlížel do lesa, kde se šlápoty ztrácely.

„Včera večer," řekl Kelly, zatímco se rozhlížel kolem. Našel nejvhodnější kámen, stoupl si na něj a skočil na druhou stranu. Horský přízrak potok prostě překročil.

„To nemůžou být moc daleko," usoudil Lurien, protože se rozednilo teprve před chvílí. V noci otrokáři obvykle spali. Dělat v noci po lese randál byl nejlepší způsob, jak na sebe upozornit smečku vlků, nebo horské lvy.