Syn nikoho z kdovíkde

Rudé bláto

Za ty roky, co se toulal po horách už Lurien viděl hodně. Vídal smrt, neštěstí a lidskou krutost, takže to, co uviděl, ho vlastně ani tolik nepřekvapovalo. Ale to neznamenalo, že by se mu líbilo, co vidí.

Vesnice byla zničená.

Rieb tvořil jen asi tucet domů, dvě příčné pěšiny a studna. Za některými domky bývaly ohrady pro dobytek, stáje, nebo jiná hospodářská budova. Podle vývěsního štítu tu byla i krčma.

To všechno teď bylo v troskách.

Dřevěné chalupy byly vypálené do základů. Země byla pokrytá bahnitou břečkou plnou popela a zuhelnatělého dřeva. Z ohrad zbyly jen černé pahýly trčící ze země. Některý stavení byla vypálená do základů a jen změť napadaných trosek a kovových předmětů, ukazovala, kde býval něčí domov.

Bláto na návsi bylo rozbrázděné spoustou stop. A všude se v blátě válela lidská těla.

Ten oheň nemohl vzniknout náhodou. Na to bylo moc vlhko, a i kdyby někomu náhle vzplála střecha, třebas od jiskry z komína, těžko by se požár rozšířil na všechny domy. Ty od sebe totiž stály poměrně daleko. Každopádně v moc velkých rozestupech, aby mohl oheň volně přeskakovat. Možná, kdyby hodně foukalo, ale ani to se mu příliš nezdálo. Velké větry přicházely většinou na podzim, na jaře naopak panovalo bezvětří. A Rieb musel být okolními horami dobře chráněný.

Caesar znepokojeně přešlápl.

„Já vím, kamaráde, mně se to tady taky nelíbí," zašeptal Lurien. Jeho hlas se divně rozléhal. Bylo tu ticho, žádný zvuk, křik, pláč. To byli skutečně všichni mrtví?

Přinutil koně vstoupit mezi trosky vesnice. V tu chvíli pochopil, že tohle žádná nehoda nebyla ani omylem.

Několik mužů mělo uťaté hlavy, další mrtví byli probodeni, nebo viseli oběšení na větvích stromů. Všude byla krev.

Na konci vesnice našel Lurien dům, který stále hořel. Bylo to stavení z kamene s křemičnatou omítkou, která nehoří. Opodál byla stodola z téhož materiálu. S vyvrácenými vraty a střechou shořelou až na několik trámů.

Stavení zřejmě patřilo nějakému majetnějšímu sedlákovi. Teď se však proměnilo v místo hrůzy.

Lurien zděšeně sledoval rudé plameny šlehající ze střechy, dveří a oken. Oheň dům stravoval pomalu, ale jistě.

Ten oheň! Nikdy se plamenů nebál a prováděl s nimi všemožné skopičiny, které mu vynesly hrůznou pověst, ale tohle bylo... nepopsatelné.

To už nebyl malý ohníček, který rozdělával každý večer. Malý, krotký a lehko ovladatelný, ale zuřící bestie, která požírala i poslední zbytek zničené vesnice.

Musel polknout, protože se mu málem obrátil žaludek. Bylo to stejně hrozné, jako ten požár kdysi.

Požár!

Prudce zamrkal. Ano, pamatoval si jeden takový požár. Hořelo předměstí, lidi utíkali sem a tam, nebylo kam se schovat. Hasilo se tenkrát celý týden. Pamatoval si, že stál na rohu, proti němu pobíhali panikařící lidé a ve tváři cítil žár ohně.

Bylo to už tolik let.

Ale proč tam stál, proč se díval a proč neodešel, to už dnes nevěděl. Stejně jako nevěděl, proč byl tak vyděšený a proč měl strach.

Zamrkal.

To už bylo dávno pryč.

Rozhlédl se kolem. Kdo to tady mohl takhle zničit? Dokonce i studna byla poničená, někdo do ní svrhl dva kamenné bloky. Kolem ní byla louže vody a kousek od ní ležela na zemi lidská lebka.