Syn nikoho z kdovíkde

Jablko v ohni

„Tak, jak bylo na návštěvě?" zeptal se Lurien jakoby mimoděk.

„Dobře," pokrčila rameny Gabel. Zrovna přikládala do ohně další dřívko a musela dávat pozor, aby jí jiskry nepopálily ruku.

„Jak se Tila má?"

„Dobře. Má tříletého chlapečka a stěhovat se musela jen jednou. Kvůli nám, mimochodem."

„Ten nápad byl původně tvůj," odtušil Lurien. S tím, že by mohly děti svěřit venkovské učitelce, přišla přece ona.

Bylinkářka protočila oči v sloup. Ještě včera její přítel ani nevěděl, jak se ta žena vlastně jmenuje. Ale kdo tenkrát navrhl co, to nezapomněl.

„A jak šlo Agail ježdění?"

Dívka zvedla hlavu od králičí pracky, kterou právě ohlodávala. Lurien se na ni potutelně usmál a ona na něj mrkla.

„Dobře," odtušil horský přízrak, „hlavní je se udržet a umět zastavit."

„A nespadnout do řeky," zamumlala dívka. Oba se rozesmáli.

„Mistře?" ozvala se Kira. Celý večer byla podivně zamlklá. Lurien si uvědomil, že se ho ani nevyptávala. Jeho ani Agail, nezajímala se, co dělali, dokonce se ani nepochlubila svými zážitky. To u ní bylo krajně nezvyklé.

„Copak?"

„Máte ve vlasech trávu," poznamenala holčička tiše a sklopila oči ke své porci. Zamyšleně odtrhávala zuby malé kousíčky masa a pomalu je převalovala v puse. Pečených zemních jablek se skoro nedotkla, i když je ani nemusela vylovit z ohně.

Lurien si prohrábl vlasy. Skutečně z nich vypadlo několik stébel.

„To jak jsem zakopnul na louce," zhodnotil to.

„U řeky," špitla Agail. Oba na sebe spiklenecky mrkli.

„Aha." Holčička se dál věnovala okusování králičí pracky. Prohlížela si drobné kůstky, které se pod vrstvičkou masa a šlach pomalu objevovaly. Dělala to ale jaksi mimoděk, jako by nebyla duchem přítomna.

„Kiro? Není ti něco?" znejistě Lurien. Normálně by se ho vyptala na detaily, nebo alespoň prohodila kousavou poznámku. Pro bohy svaté, vždyť ona si snad ani nevšimla, že se z výuky jízdy vrátil se zelenými fleky na košili!

„Nech ji, asi je unavená. K Tile to přece jen pár mil je," omlouvala to Gabel, „ještě jsi nám neřekl, jak si Agail vedla. Slovo dobře nestačí."

„Spadla jenom jednou. Bude muset nasedat z nějakého kořene, nebo tak, než trochu vyroste," uznal horský přízrak, „ale jinak bez problémů. Má talent. Ne jako někdo."

To poslední pronesl tichým šeptem. Agail se zahihňala a pokusila se to skrýt za napůl ohlodanou králičí prackou.

„Bez problémů?" povytáhla obočí Gabel, „tak to jsme se asi lekaly zbytečně."

„Čeho jste se lekly?" prohodil tázavě Lurien, „nějaké problémy na cestě? Snad se mech nenaučil kousat?"

„U brodu byly Caesarovy stopy. A spousta stop dalších koní," řekla příkře bylinkářka, „opravdu jste vy dva žádné problémy neměli?"

„Né," zavrtěl hlavou Lurien, „kdepak. Přece bych nehnal koně přes brod."

Gabel přikývla. Měla podezření, že jí lže. Nikdo po něm přece nechtěl, aby koně hnal. Obzvlášť, když ten den neměl na koňském hřbetě sedět skoro vůbec.