Syn nikoho z kdovíkde

Někde kolem

„Co je to tady za brajgl?" Vetché dveře se rozletěly dokořán a narazily do roubené zdi lokálu. Dva muži, kteří se tu rvali za nadšeného křiku svých souputníků, naráz ztuhli. Ve dveřích stál vysoký muž v tmavém plášti a nebezpečně se blýskajícíma očima.

„To mi jen dva sedláci ničej živnost," zachechtal se starý hostinský, „jako každej den."

Oba muži od sebe rozpačitě poodstoupili a vrátili se ke svým korbelům. Shodně usoudili, že vyříkat si účty mohou i později.

„To vidím," zachechtal se příchozí a posadil se na rozvrzanou židli u výčepu. Ostýchavý mladík, který vklouzl dovnitř za ním, se schoval do stínu podpůrného trámu a vyjeveně se rozhlížel kolem.

„Nalej," houkl tulák na hostinského.

„No né, ty máš zas neska náladu," odplivl si stařík. Starým hadrem otřel z pultu rozlité pivo a popadl čistý korbel. 

„Tys byl posledně taky milej, jak vosina v zadku," vrátil mu to Lurien.

„Co sem měl asi dělat, když se mi po lokále roztahovali panský?" bručel hostinský, „ses tu dlouho neukázal."

„No... tak pět let?" odhadoval Lurien, „spíš šest, nebo tak. Měl sem celkem dost práce."

„Tou prací myslíš to vypálený sídlo u Aschwey?"

„Ne, to u Nasny," zasmál se tulák. Pravdou bylo, že se pokoušel vyhýbat západní hranici z čistě praktických důvodů. Nebyla tu nouze o různé nekalé existence, přestože tu vlastně nic moc zajímavého nebylo.

Stařík před něj postavil plný korbel vřesového piva. „Co že ses tady tak náhle zjevil?"

„No," tulák se dlouze napil a otřel si pěnu z vousů, „tak nějak mi nejdou kšefty. Sem se přišel poptat, esli tady někde není nějakej malér. Lapka na cestě, nebo tak."

„Tak to máš asi smůlu, kamaráde," hostinský hodil hadr do kouta a posadil se naproti němu. Při řeči horlivě rozhazoval rukama a bouchal pěstí do pultu. „Všicchni ti mizerové se snad vypařili, nebo co. Prásk! A nikde nikdo. Eště tři roky zpátky přepadli v západním úvalu někoho co tejden. A najednou nic. Ale teď zase! Toulaj se tady divný lidi."

„Jaký divný lidi?" zbystřil Lurien. Byl si však dobře vědom, že to může být planý poplach. Pod pojmem „divný lidi" se mohl skrývat víceméně kdokoli. Od lupičů, přes hraničáře, až po panské zvědy.

„Takový divný chlapi. Couraj kolem, po dvou nebo po třech. Sou ozbrojený, otravujou lidi na cestách. Nikdo neví, co vlastně chtěj, nebo esli vůbec něco. Lidi kvůli nim radši cestujou po skupinách. To víš, ne každej má nervy z vocele."

Každý ne, pomyslel si Lurien, já bych je třeba taky potřeboval. Ozbrojený chlapi, co zastavují lidi na cestě. Copak mu to jen připomínalo. Co ale sakra dělali tady?!

„Todle je tady s tebou?" hostinský pokývl k Rašimu krčícímu se ve stínu výčepu.

„Jo, tak napůl," zasmál se tulák a znovu se napil. Zdejší pivo bylo jako vždy příšerná břečka, z níž by se neopil, ani kdyby na tom měl záviset jeho život. Ale nestěžoval si. To se ostatně ve vesnických krčmách příliš nevyplácelo.

„Já jsem... na cestě," špitl ustrašeně Raši.

„Jo?" hostinský se dobrácky zachechtal a přistrčil mladíkovi plný korbel, „a kamže to cestuješ, mladej?"

„Do... na sever," řekl neurčitě Raši. Nic jiného mu ostatně ani nezbývalo, protože sám nevěděl, kam to má mít vlastně namířeno.

„Jo? Tak to bacha na ty divný. Tvářej se, že nic, ale maj něco špatnýho v očích."