Syn nikoho z kdovíkde

Lovec

Bylo poledne. Denní hvězda stála vysoko na obloze a její svit se odrážel v líných vlnkách široké pomalu tekoucí řeky v západním předhůří.

Na břehu stál černý kůň a poklidně spásal trávu. Občas zvedl hlavu a zafrkal, když do nozder vdechl poletující semena vysokých travin, které tu rostly. Byl odsedlaný, sedlo i brašny ležely o kus dál na balvanu společně s kožešinovým pláštěm, koženými rukavicemi a smotancem látky.

Uprostřed řeky klečel na plochém kameni muž s černými vlasy a upřeně sledoval hladinu. Kámen vedle jeho nohou byl pokrytý krví.

Jaro pokročilo, přehouplo se do léta a denní hvězda poskytovala tolik tepla, že už nebylo zapotřebí kožešinových plášťů. V tuto dobu lidé obvykle oblékali tenké košile a odkládali převlečníky. Muž, jehož vlčí maska se válela na břehu pod pláštěm, však měl omezený výběr šatstva, které mohl odložit. Klečel na horkém kameni bosý, jen ve spodních kalhotách, bez košile. Byl zticha, nehýbal se. Dlouhé tmavé vlasy mu povlávaly v mírném letním vánku. Stejně tak vousy, ale ty jen sotva zřetelně, bylo vidět, že si je nedávno seřízl. Svým loveckým nožem, jak jinak.

V rukou držel napjatý luk a mířil do vody. Lesník, který tu obcházel, když byla denní hvězda níž, si myslel, že se zbláznil.

Pod hladinou se něco pohnulo.

Muž pustil tětivu.

Voda zašplouchala. Nad hladinu vyrazila ryba zmítající se ve smrtelné křeči. Z žaber jí trčel šíp.

Lovec po ní chňapl. Počkal, až sebou přestane škubat a odložil ji na kámen k předchozímu úlovku. Ulovil už třetí, zatím největší.

Spokojeně vstal a protáhl se. Lov byl náročný, ale vyplatil se. V této části roku ostatně nic jiného lovit nešlo. Respektive šlo, ale bylo to riskantní.

Průměrný člověk, který se v horách vydával lovit, se vracíval s tím, že je to záležitost nebezpečná, někteří dokonce přišli i o život.

To znal i tento muž. Na jeho loveckých výpravách zhaslo už tolik životů! Především zvířecích, ale i nějaké lidské. Jenže to nebyly výpravy za potravou, ale za ziskem.

Muž si hodil přes rameno luk, posbíral úlovek a začal se brodit ke břehu. Kamenité dno podkluzovalo, ale naštěstí tu bylo vody sotva po kolena. To bylo dobře. Sice by se dokázal přebrodit i divočejšími toky, ale bezpečnější cesta mu byla příjemnější.

Když se dostal na břeh, mrskl ryby na zem vedle hromádky dříví, které si tu nastřádal předem. Během chvíle měl rozdělaný ohýnek a svým loveckým nožem úlovek vykuchal. Už s tím měl zkušenosti.

Nechal ryby upéct nad ohněm a lehl si do trávy. Obloha byla čistá, plul na ní jediný mrak. Když je na nebi jen jeden oblak, je třeba dávat dobrý pozor, neboť jeho tvar ukazuje, co se stane. Tento byl ale nějaký vadný. Byl to prostě mrak, jen shluk vodní páry, nic víc. Muž přimhouřil oči. Ale ano, nějaký tvar tam přece jen byl. Vypadal jako... obézní had s křídly.

Muž se rozesmál. Kdokoli jiný by se to jal hned řešit, našel zaříkávače, aby vyhnal démona, kterého mrak jistě předpověděl. Jemu stačilo zavřít oči.

Řeka tiše šuměla, jinak bylo ticho.

Bylo zvláštní, že v horách, kde žilo tolik lidí, bylo v podstatě liduprázdno. Dokonce i tady v předhůří. Vždycky se našel důvod, proč zůstat dřepět doma. Špatné počasí, lapkové vyskytující se v okolí, moc práce doma, a když už nebylo zbytí, stačilo oznámit, že tam venku jsou přece čarodějnice, duchové a démoni. Tahle výmluva nikdy nezestárla.