Syn nikoho z kdovíkde

Poslední cesta

Na uvažování o důležitých tématech nakonec nedošlo z vícero důvodů. Tím prvním byl samotný fakt, že se na cestu vůbec vydal. I přes tišící léky a odvary byla bolest v boku nesnesitelná, zastírala mu mysl a nedovolila mu odvést pozornost alespoň na chvíli někam jinam. Už během první míle dokázal myslet jen na to, jak příšerný nápad to byl. Bolest mu pulzovala v boku a vystřelovala při každém sebemenším pohybu. Caesar běžel tak, jak byl zvyklý. Rychle a plynule, přesto i on na kamenitých cestách občas zaškobrtnul. Nezbývalo, než se soustředit na menší cíle, než bylo dosažení toho a toho místa a prozatím se soustředit na to, aby přežil teď. Ne tento den, dopoledne, nebo hodinu. Ten konkrétní okamžik.

Soustředil se na každý nádech a v hlavě se mu neustále honila jediná myšlenka. Nesmí selhat. Za žádnou cenu.

Jak za nimi mizely další a další míle, začal si pomalu, pozvolna na nepohodlí zvykat. Koňský krok byl plynulý a stálý a přestože byla bolest stále stejně palčivá a ochromující, začínal vnímat jistou pravidelnost. Cítil každé vraníkovo zaškobrtnutí, každičkou změnu v pravidelném rytmu jeho kroků.

Tím druhým důvodem, proč na vymýšlení plánu nedošlo, pak byly léky, díky nimž se sice dokázal udržet při vědomí, ale kromě bolesti utlumovaly i mysl. Nejprve nenápadně, jediné, nad čím uvažoval, bylo stejně jen přežití nadcházejícího okamžiku. Brzy však i to bylo nad jeho síly. Myšlenky se mu v hlavě pletly, míhaly se sem a tam a mezi nimi dokázal zachytit jen jednu jedinou. Musíš dál.

Minuli vesnici, po ní druhou, třetí... obrazy domů a udivených tváří se kolem něj míhaly, jakoby ve velké dálce. I zvuky: dusot kopyt, kvákání hus, křik a štěkání psů, se zdály vzdálené, některé příliš tiché, jiné zase nesnesitelně hlasité.

Veškerou svoji pozornost upíral před sebe. Na cestu. Děvčata zvládnou leccos, ale najít správný směr ne. Bylo to namáhavé, myšlenky se mu pokaždé dříve či později zatoulaly jinam.

Blížilo se poledne, když se kamenitá cesta, po níž dosud putovali, náhle rozšířila, narovnala a od severu se napojila na širokou udusanou kupeckou stezku, která se tudy proplétala východozápadním směrem.

Lurien přitáhl koni uzdu, ruka se mu při tom třásla, a horečnatě uvažoval. Vzpomínky se mu v hlavě rozlétly... kudy teď? Kudy jít? Kam ta zatracená cesta vede?

Na východ, uvědomil si. Západním směrem mířila cesta na Iwodeu a oni by se tak v podstatě vraceli.

Byl to velký risk, pustit se po hlavní trase. Zcela jistě by dokázal najít cestu po vedlejších stezkách a projít nepozorován až do nížin... ale k čemu by to bylo? Vyžadovalo by to soustředění, se kterým na tom nebyl dobře už nyní a zabralo by to daleko více času, možná i o několik dní více. A to bylo to poslední, co potřeboval. Dopravit se do cíle rychle, to byl teď hlavní cíl.

„Tady nás někdo uvidí," špitla Kira, když se s očima na vrch hlavy rozhlédla po celé šíři stezky, která byla pro ni do toho okamžiku nevídaná.

„Co?"Lurien sebou trhl a rána ho okamžitě ještě víc rozbolela. Dívčí hlásek zněl jaksi vzdáleně a nezřetelně.

„Že nás tady někdo uvidí," opakovala. A přestože jí jasně nerozuměl, zaslechl v jejím hlase znepokojení, strach. Tak dlouho je učil vyhýbat se lidem, až se bály stoupnout i na cestu.

„Risknem to," odpověděl napůl nepřítomně.

Kira, dřepící za ním na sedlové brašně, pevněji sevřela v rukách cípy jeho košile. Znepokojovalo ji, že je nejspíš stále hledají. Nejen ti stopaři, někde po okolí se mohli toulat i pochopové lorda Klerta, lorda Soraca, nebo kohokoliv jiného. Utěšovala se myšlenkou, že oni tři jsou vlastně neustále zalezlí někde hluboko v lesích a putují po úzkých vyšlapaných cestičkách. Široká kupecká stezka je to poslední místo, kde by je někdo – někdo rozumně uvažující – hledal. Daleko víc ji děsil Lurien, jeho těžké oddechování, skřípání zubů a nepřítomný hlas. Bála se, co bude dál. Jestli to celé zvládnou, jestli on to zvládne.