Syn nikoho z kdovíkde

Krev a pravda

„Promiň mi to. Nechtěl jsem ti přidělávat problémy."

„Na problémy, můj drahý, je nejlepší někdo, kdo si s nimi umí poradit."

„Já holkám říkal, že je to zbytečný," špitl Lurien a zahleděl se do ohně. Myslel si, že tenkrát ten den u řeky byl nejhorší v jeho životě. Alespoň do dneška. V boku mu pulzovala palčivá bolest, které se těch pár šrámů, co kdysi utržil, nemohlo rovnat ani omylem. Na tohle nezapomene, ani kdyby měl příležitost.

„Alespoň někdo z vás má rozum," Gabel na něj kývla od stolu, „ty dvě myslím, samozřejmě."

Chvíli ji mlčky sledoval, jak něco loví ze svého arzenálu sušených bylin a nálevů. Pohybovala se rychle a mrštně, vždy přesně věděla kam sáhnout. Přesto se mu zdála jaksi... starší. Jako by za těch pár týdnů zestárla o dekády. I když to nebylo přesné, nebyly to týdny. Zdálo se mu, že stačilo těch pár hodin.

Neměl tušení, jak se sem dostal. Moc si toho nepamatoval, přestože se to stalo jen pár hodin zpátky. Slovní přestřelku s děvčaty nepochybné prohrál. Měl příliš práce s tím, aby se vůbec udržel při vědomí, že ani nedokázal zpětně říct, jak dlouho jim trvalo přemluvit ho k dalšímu přesunu. Jaké argumenty létaly vzduchem už netušil vůbec, ale nepřekvapovalo ho to. Měl oprávněné podezření, že byl ve stavu, v němž by vyšel jako poražený i z hádky s pařezem. Nakonec se mu sice nějak povedlo vydrápat na koně, ale to bylo vše, co si pamatoval. Omdlel už na druhé křižovatce. Jak se děvčatům povedlo projít těch dalších pět, které je od bylinkářčiny samoty dělily, to mu zůstávalo záhadou.

„Dám ti jednu užitečnou radu," Gabel se posadila vedle něj a odhrnula mu vlasy z tváře, „co je v silách bylinkářky vím nejlíp já."

Rozložila na zem dvě misky, jednu prázdnou, druhou plnou jakési tmavé tekutiny a lahvičku nevábně vypadajícího odvaru. K nim přidala ještě kus plátna a džbán vody.

„Myslel jsem že..."

„Luriene nemysli," doporučila mu se svou obvyklou praktičností, „nehodí se to k tobě. Jak ti je?"

„Mizerně, co bys řekla," odtušil. Motala se mu hlava a všechno slyšel jakoby z dálky. Tohle se mu ještě nikdy nestalo a to už se zranil snad stokrát.

„Přišel jsi o hodně krve," potřásla hlavou Gabel, „to se není čemu divit."

Na chvíli zavřel oči. Tenkrát když skončil v žaláři, odnesl si odtamtud sněť. Tehdy si myslel, že hůř už mu být nemůže. Buďto už zapomínal i to, co se stalo za zlomem, nejen před ním, anebo si to tenkrát opravdu jen myslel. „Kdyby tě někdy napadlo jet s dírou v břiše na koni, tak je to ta největší zhovadilost, co můžeš udělat."

„Účel světí prostředky, příteli," pousmála se bylinkářka, „podívám se ti na to."

Vyhrnula mu košili až k žebrům. Ránu už ošetřila, ale přes samou krev neměla možnost ji prohlédnout pořádně. Prozatím se tedy musela spokojit s omytím krve- z Luriena i dětí,- a ošetřením rány jakousi mazlavou hmotou, která tulákovi podezřele připomínala bahno. Prý to dokázalo zastavit i silné krvácení, vypadalo to ovšem všelijak. Kdyby mu to tvrdil kdokoli jiný, než Gabel, nevěřil by jí to.

Bylinkářka se hmoty opatrně dotkla. Možná ji tam nechala až příliš dlouho. „Musí to dolů. Možná to bude trochu..."

„AU!!!"

„Dobře, tak trochu víc," přiznala bezelstně. Trocha té přetvářky holt patřila k řemeslu. 

Nabrala do dlaně vodu z karafy a nalila ji tulákovi na čelo. Oči měl protočené v sloup. „No tak," zašeptala spíš k sobě, než k němu a lehce ho plácla přes tvář, „to jsme se zatím moc daleko nedostali."