Syn nikoho z kdovíkde

Pevnost

Kamení zarachotilo a sesunulo se k údolí zase o yard blíž. Svah, po němž ostré úlomky sklouzávaly, byl strmý, nehostinný a pustý. Málokdo, kdo měl všech pět pohromadě, by se na něj dobrovolně vydal. Ostatně, ono ani nebylo proč. Nebezpečné hrany už rozdrásaly nejedny chatrné střevíce, nebo, když měli příležitost, i lidskou kůži. Krom drobného kamení se tu vzdor všemu drželo i pár velkých balvanů a neduživých keřů vyrážejících řídce ze zvětralých puklin. Nerostly tu stromy, nežila tu zvěř, nebylo jediného důvodu, proč by sem měl počestný občan chodit.
To ovšem nezabránilo jednoho větrného odpoledne vysokému muži s dlouhými černými vlasy, aby na svah vystoupal a rozhlédl se po okolí.
Tento kus země ležel daleko, příliš daleko hlavnímu městu, dokonce i moc daleko od Aschwey, Haule a dalších velkých měst. Nevedly tudy kupecké stezky, na úzkých stružkách se nedalo plavit dřevo, skalnaté hřebeny neskrývaly bohatství zlata a země neoplývala nijak zázračnou úrodností.
Přesto tu stálo město a to ne nijak malé. Kdysi dávno zde byla pevnost, chránící Tamaron před nájezdy ze západu. Čím více rytířů, rekrutů i žoldáků odcházelo utkat se s nebezpečím, tím víc obchodníků, šejdířů a kapsářů se v pevnosti usazovalo, až nakonec museli být vyhnáni za její zdi. A tehdy začaly ve vojenských leženích, rozesetých kolem dokola po půlměsíčním údolí, vyrůstat první hostince, lázně a hampejzy, jež se staly základem pro město, které tu stálo nyní. Časem upadl jeho význam, vojsko odtáhlo, přesto tu stále žili lidé a málo jich nebylo.
Obchodníci, krčmáři, hampejznice, ševci, kováři, kočí, provazníci, lazebníci, drobná šlechta, měšťanstvo i chudina. Všichni se tísnili na terasách vytesaných do skalnatých svahů půlměsíčního údolí, na nichž již staletí balancovaly zděné domky vyztužené vším, co komu padlo pod ruku. Dole, u stružky, z níž brali měšťané vodu, ohraničovala město mohutná kamenná hradba, téměř pět yardů vysoká zeď obsazená vojenskou posádkou ve dne i za noci. Obkružovala nejposlednější domky a ulice, zvedala se po obou stranách do kopce a končila zanořená do strmé šedé skály.
Nahoře, nad městem se o kamenitý svah opírala stařičká pevnost, pozůstatek starých dob, kdy zde na svých cestách pobývali králové a jejich generálové v lesklé zbroji. Dnes zde měl sídlit hrabě, nebo jeho zástupce a řídit odtud jemu přidělené panství. Lord Klert se však raději zdržoval v Pulmé, svém rodném městě, centru rodného panství, které leželo u vydatné řeky, na důležité kupecké stezce a které navštěvoval nutně každý, kdo cestoval z dálných zemí do hlavního města. Honosné sídlo nad městem tak zůstávalo většinou prázdné stejně tak bytelná pevnost, jejíž spodní patro obývala pouze zdejší posádka. Muži v drahé zbroji, s kovanými a dobře vyváženými zbraněmi neměli práce nazbyt. Svůj čas trávili v hernách, krčmách a hampejzech ve městě, nebo na půlkruhovém ochozu pod hlavní věží, nad kterou vlála standarda rodu Klertů. To ji strážili ve dne v noci, den ode dne, týden, co týden, po mnoho měsíců i let. Nebylo divu, že jejich obezřetnost již dávno opadla, otupěla a dříve bystré oči přehlédly mnohé. Jako toho větrného dne, kdy pohledy strážných neodhalily muže v hornické haleně, který stoupal po kamenitém svahu nad městem.
Lurien se zastavil za ostrým výčnělkem skály, který vyrážel ze svahu jako zlomená kost. Pod podrážkou se mu uvolilo několik kamínků a s rachotem se zřítily dolů. Ostrý nezaměnitelný zvuk se ztrácel v kvílení větru. Tady nahoře se vzdušné proudy proháněly dnes a denně, dráždily uši strážných a odnášely vše, co zůstalo jen tak ležet. Toho dne nijak zvlášť nefoukalo, přesto se zdálo, že skála sténá a úpí, když se do ní vítr opírá.

Když před mnoha lety spatřil město poprvé, myslel si tulák, jak nesmyslně je postavené. Vždyť se zeď přímo opírala o nechráněný svah, po němž mohl kdykoli kdokoli přijít. Nyní musel uznat, že to tak úplně nebylo. Předně, onen kdokoli by musel být křížený s horskou kozou, poněvadž jinak se horské úbočí zdolat prakticky nedalo. Postupovat se tu dalo jen pomalu, s krajní opatrností, to celé pustinou, v níž se nebylo za co schovat. Jakákoli armáda by se tudy odvážila táhnout, by musela být nutně rozprášena v podstatě každým, kdo by na hradbách držel v ruce luk. Ochrana města byla v pravdě geniální. Respektive byla by, kdyby se muži na hradbách vzmohli na něco lepšího, než zasněné civění směrem k nejbližšímu hampejzu.