Syn nikoho z kdovíkde

Lord

Bylo slunné odpoledne, chvíli po obědě. Na návsi jedné větší osady na jižním cípu hor se tlačil malý dav. Dnes měl přijet a k lidu promluvit první konzul. Místní ani tak nebyli zvědaví na něj, vždyť šlechticů už viděli nepočítaně. Spíš je zajímalo volné odpoledne a šance, že by se z této návštěvy mohlo dát něco vyždímat.

Mezi přihlížejícími stála i dcera místního kováře. Vrátila se do vsi pozdě, takže musela stát až vzadu, mezi domy, které sousedily zadními stěnami s lesem. Těsně u návsi se tísnilo ještě několik lidí, ale v průchodu byla skoro sama. Kromě ní tu stál jen jediný muž.

Dívka se na něj pokradmu podívala a nervózně sebou trhla. Neznala ho. Odtud zcela jistě nebyl. Na druhou stranu mu neviděla do tváře, takže to klidně mohl být někdo, s kým už se setkala. Muž stál shrbený ve stínu domu a přes hlavu měl přetaženou černou kápi. Byl z něj cítit podivný zápach, který dívka neznala. Začala jí naskakovat husí kůže. Co byl ten člověk zač?

Někde zařehtal kůň. Na druhé straně vesnice zrovna vjížděli mezi domy jezdci. V jejich čele jel na černém hřebci lord ve vyšívaném kabátci. Toho tu skutečně ještě neviděli, takže se všichni ihned otočili k němu. Dívka vzadu si však všimla něčeho jiné. Koně šlechticů bývali skvěle vycvičení, aby na ně byl spoleh za jakékoli situace. Tak proč se nyní plašili? Proč nervózně pofrkávali a couvali zpátky? Proč je nemohli navést do směru, ve kterém stála kovářova dcera a onen cizinec?

Znervózněla ještě víc. Znovu se ohlédla po muži v kápi. Nedávno jí tatínek vyprávěl o jakési podivné osobě, která se usadila v lese na druhé straně horského hřbetu. Nemohl to být on? Muž si jí nevšímal. Alespoň to tak vypadalo. Dívku zamrazilo, když si uvědomila, že ačkoli stojí s hlavou sklopenou k zemi, jeho oči těkají kolem a pozorují. Kousla se do rtu. Na jeho pohledu bylo něco znepokojivého. Když se jeho oči na chvíli zastavily na ní, roztřásla se. 

Ty oči byly úplně černé, bez duhovky. Zděšeně polkla, ale muž si jí dál nevšímal a pátral pohledem zase jinde. Dívka si všimla, že dýchá pomalu a syčivě, jako když uniká pára z hrnce.

Lord vystoupil na pódium narychlo sestavené z dřevěných beden, které vesničani překryli několika pruhy látky, jež zapůjčil místní tkadlec. Ozval se zdvořilý potlesk.

Muž si urovnal spodní lem kabátce a začal mluvit. Bylo to zvláštní, trochu si šlapal na jazyk a vyslovoval mírně šišlavě, přesto byla jeho řeč sebevědomá a rázná.

Kovářova dcera poslouchala, ale nedívala se. Její pohled byl přikován k cizinci, jehož černé oči se upíraly na lorda. Zářila v nich jakási pomstychtivost, jinak to dívka nazvat nedokázala. Byla z něj čím dál víc nervóznější. Syčení zesílilo.

Mluvil o suchu, které kraj postihlo minulé léto, o důležitost obdělání krajiny, o plánech, které byly schváleny v hlavním městě, aby se v příštích letech zase nemusela hladovět. Dav poslouchal mlčky, občas neurčitě zašuměl. Lidi se probrali, až když přišlo na řadu to nejdůležitější. Peníze. Lord přislíbil financovat obnovu starého rybníka, který vyschl během sucha už před mnoha lety a upozornil, že se v poslední době začíná jednat o snížení daní. To místní probralo a začali tleskat.

Lord se usmál a triumfálně se rozhlédl po celém shromáždění. Jeho pohled na moment spočinul na kovářově dceři a pokračoval dál. Někdo v davu, podle všeho sedlákova sestra, vypískl nadšením, těžko říct proč. Šlechtic se obrátil tím směrem, jeho pohled přelétl dav v opačném směru, ale k dívce v průchodu se nedostal.

Lord náhle vytřeštil oči někam těsně vedle ní. Dívka se rozhlédla a zalapala po dechu. Muž v kápi už nebyl skloněný k zemi, ale díval se přímo na šlechtice.

Vad eis jodo nabrar zasyčel zastřený hlas, který nemohl patřit nikomu jinému, než cizinci. Oční kontakt mezi šlechticem a neznámým se přerušil. Lidi zděšeně vykřikli, když se lord bezvládně sesunul k zemi.

Kovářova dcera zalapala po dechu. Nebylo pochyb, kdo je tím vinen. Rozhlédla se okolo, ale cizince v kápi už nikde neviděla.