Syn nikoho z kdovíkde

Cesta do pekel

Byla nezvykle jasná noc. Noční kotouč jasně zářil stříbřitě modrým světlem.

Lurien seděl u skomírajícího ohně a čas od času přiložil větvičku. Snažil se udržovat pokud možno slabý plamen. Zvířata se ohně bojí a lapkové v lesích zase vyhlíží, jestli někde neuvidí stoupat proužek kouře.

Blížila se půlnoc, všichni už spali. Sluhové a strážci ve svých stanech, komorná se svojí paní v její, no, dalo se to vůbec považovat za stan?, a kočí se služkou si lehli každý na svůj kus voskovaného plátna.

Horský přízrak zamyšleně okusoval kostku cukru, aby se udržel vzhůru. Té noci nebylo slyšet nic neobvyklého. Žádné šustění, hlasy, kroky, ani vlčí zavytí. Což bylo dobře, protože lady by při zaslechnutí jakéhokoli z těchto zvuků nejspíš ztropila další scénu.

Povzdechl si. Samozřejmě chápal, že člověk, který nikdy nebyl v lese, se v něm nemůže chovat jako někdo, kdo se v něm pohybuje léta. Jenže ta osoba nejspíš vůbec nemyslela.

Sotva celý tábor zalehl, už zase všechny budila s tím, že je jí zima. Nakonec si nechala ve svém stanu zřídit osobní ohniště a přinutila komornou pečlivě zatáhnout závěsy, aby ani troška tepla neunikala ven.

Ta žena prostě nemyslela.

Prohrábl oheň klackem. Tak dcera bývalého lorda poradce? S kým ji tak asi mohl mít?

I když ono to bylo asi jedno. On sám měl to štěstí, že jejímu otci nikdy nezkřížil cestu, ale znal pár takových, kteří to štěstí neměli. Ale co taky jiného čekat? Šlechtici byli prostě takoví. O prostý lid se nezajímali, jen o soupeření o větší vliv a moc. Takže na nejdůležitější pozice v království se jen zřídkakdy dostal někdo, komu by Lurien nechtěl dát pěstí do obličeje a podpálit mu sídlo.

Jenže na setkávání se šlechtou měl vždycky smůlu. Jejich lovčí ho otravovali v lesích, někteří ho zkoušeli podplácet, aby prováděl na sousedním panství své destruktivní kousky, nebo se ho chtěli zbavit.

Pohlédl směrem ke stanu, kterému pod boční plachtou prosvítalo slabé světlo.

Už musela být půlnoc.

Vstal a odhrnul plátno stanu strážných. Chvíli se na spící sluhy díval, pak kopl do toho nejbližšího. „Hej! Vstávej!"

Muž se rozespale rozhlédl a posadil se. „Co se děje?"

„Nic. Potřebuju vystřídat na hlídce. Nemůžu být vzhůru ve dne i v noci, musím se taky vyspat." K jeho překvapení strážný jen přikývnul, sebral svůj meč a vstal. Taková zbraň by mu byla při náhlém přepadení k ničemu, ale bylo dobré, že ho napadlo ozbrojit se. Vyštrachal se ven a protáhl se.

„Jaký je čas?"

„Kolem půlnoci," sdělil mu horský přízrak.

„To tu mám být až do rána?"

„Nemusíš," ujistil ho Lurien, „vidíš támhleten strom? Ten s ohnutou špicí! Až za ním zmizí noční kotouč, můžeš jít vzbudit toho druhého. Ale mě už ne, jasné? Jen kdyby se něco dělo. Čímž mám na mysli, že mě nebudeš otravovat kvůli každému zvuku. Až se budeš dívat do lesa, stoupni si k ohni zády, tak líp uvidíš. Ten oheň udržuj takhle nízký, ať moc nekouří. Nějaké otázky?"

„Můžu si ještě odskočit?"

Lurien obrátil oči v sloup. „Mazej, prosím tě."

Strážný přikývl a pak už bylo jen slyšet, jak dupe v lese. Horský přízrak počkal, až zmizí z dohledu. Vytáhl z pouzdra svůj lovecký nůž a šel proříznout vrchní část stanu lady Lamelové, než si konečně půjde lehnout.