Syn nikoho z kdovíkde

Rozsudek

Jak se ta vesnice jmenuje, se mu nepoštěstilo zjistit. Byla to jedna z těch vesnic na horských úbočích, podle všeho u hranice panství, která se držela na okraji propasti a na ochranu před démony a čarodějnicemi ji místní obehnali dřevěným plotem z neopracovaných kůlů. Očividně to však neudělali pořádně, protože část hradby byla pobořená a snad dva tucty osekaných stromů úplně chyběly. V místě, kde asi bývala vstupní brána s pozorovatelnou, nebylo vůbec nic.

I domy byly fórové, stlučené dost nahrubo, jako by vůbec nikoho nezajímalo, že v nich taky musí někdo žít. Možná i proto byli zdejší vesničané tak zamračení, zachmuření, v pytlovitých šatech, a vůbec vypadali podobně jako jejich příbytky.

Žalář tu ovšem měli pořádný.

Lurien se opíral se o stěnu z hrubých studených kamenů a rozmrzele si třel zápěstí rozedřená od provazu do krve. Už v té studené kobce seděl druhý den a stále cítil bolestivé cukání, kdykoli rukama pohnul. Doufal, že se mu do ran nedostane sněť. Už se mu to jednou stalo a po opakování netoužil.

Ruce mu sice rozvázali, ale to mu moc k čemu nebylo. Dveře cely byly zamčené a zvenčí zajištěné řetězem, okno bylo až u stropu a mezi mřížemi by se neprotáhla ani žížala.

Nahoře nad kobkami hlídkovali panští biřici, z nichž polovina vypadala, že by dokázala přeprat medvěda. Možnosti útěku tedy nebyly na valné úrovni.

Neměl dobrou náladu. Vzali mu meč, luk, lovecký nůž, i opasek. Vlastně to jednu chvíli vypadalo, že mu zabaví i boty, ale při pokusu o realizaci nápadu to příslušný biřic velmi brzy vzdal. Těžko říct, jestli za to mohla podrážka, která se mu ocitla v obličeji, nebo to, že když Lurien boty naposledy myl, toulal se ještě sám.

Ovšem nejvíc mu vadilo, že mu zabavili amulety. Byl na tom vlastně ještě dobře, byly šatlavy, kde měl člověk štěstí, když mu zůstaly spodní kalhoty. Jenže on to tak neviděl. Zbraně se dají koupit, oblečení ukrást, i ty dřevěné amulety se znovu vyřežou... ale byly mezi nimi tři, které se nahradit prostě nedaly. I kdyby někde nějak získal stejné, nebude to totéž.

Na schodech se ozvaly kroky. Zařinčelo to, jak stráž sundávala řetěz, a dveře se otevřely.

Dovnitř vešli čtyři biřici s halapartnami. Za nimi vstoupil postarší muž v dlouhém plášti a holí zakončenou dřevěným symbolem Ijlé, posvátnou manrou. Takže žádný bezvýznamný patolízal, v téhle vesnici měli dokonce presla.

Stařec obřadně nakreslil zkříženými prsty do vzduchu znamení proti zlu, obrátil levou dlaň vzhůru a začal odříkávat: „Saleo nel tubeo nisku, vese resem uvlen kabisu, rísem nu veo a tabuto nyt..."

Vězeň na něj chvíli zíral a pak otráveně obrátil oči v sloup. Rozuměl sotva polovinu z toho, ale starou górštinu poznal. Stejně jako obřadní modlitbu používanou jako zaříkávání proti zlu.

„...nuvé ní mesk. Resem tias ve piteo ase nuw fíl, sé ruteo ast ulvé, udven kitoaa lit sebes. Védé dus, ión achmus, talit battre reses lamio. Fé celbe rost vense udve véd gípe resemi, lus níge ro cobu védé."

Presl pozvedl svoji hůl.

„Sók cobu níge, ión resemi," odsekl Lurien rozmrzele místo něj. V chrámu jaktěživ nebyl, vyjma jedné náhodné události před téměř dvaceti lety. Dodnes si stál za tím, že to nebyla jeho vina, že se popral s třemi kněžskými pomocníky a synem tamního patera. Ale jakkoli se vyhýbal chrámům a svatostánkům, stále tu byl nesporný fakt, že z něj vymítalo zlo tolik zaříkávačů, že už si celou litanii pamatoval. Nic se nevyrovná pohledu kněžích, když slyší démona říkat posvátným starým jazykem: tak pravím já, syn boží.