Syn nikoho z kdovíkde

Legenda o rybáři

Lothar se pomalu kradl po pěšině. Jeho kořist už byla blízko. Slyšel ji. 

Den předtím pršelo. Kamenitá cesta byla mokrá, slyšel vrzání kroků a pleskání bot v kalužích. Zastavil se kousek od cesty a přikrčil se. Tady v tom kraji už žil a kradl téměř deset let. Tohle bylo jeho oblíbené místo. Měl jich víc a střídal je, aby se neřeklo, ale tohle měl nejraději. Pokaždé loupeži zmizel do lesa, kde ho jaktěživ nikdo nenašel. Blížila se k němu mladá žena se svěšenou hlavou, na zádech nesla kožený vak. Lup nebude valný, ale on už měl hlad.

Proklouzl křovím a vpadl jí do cesty.

„Dej mi, co máš!" zařval a zašermoval ve vzduchu nožem.

Neodpověděla. Jen se zastavila a otočila hlavu směrem k němu. Do tváře jí vidět nebylo.

„Naval!" křikl a zašermoval jí nožem před hlavou.

Vzhlédla a zadívala se na něj očima černýma jako uhel.

Lothar ucouvl. „Pro všechny bohy!"

„Bohů se nedovolávej!" vykřikl někdo za ním. Otočil se.

Na kraji lesa se náhle objevil obrovský černý kůň. Na jeho hřbetě seděl jezdec v kožešinovém plášti s kapucí, který měl místo tváře bílou lebku. U kopyt mohutného zvířete prskaly na zemi fialové plameny.

„Tak to jsi ty, kdo tu okrádá pocestné!" ozval se hlas zpod masky. Muž výhružně pozvedl meč.

Lothar ucouvl, ale do něčeho vrazil. Když se otočil, lekl se znova. Za ním stála malá holka s úplně černýma očima, které se ani nepohnuly. Ani nemrkla, jen ho sledovala tím mrtvolným pohledem.

„Co chcete, démoni?" vyhrkl zoufale.

„Chci, abys přestal okrádat poctivé lidi! Odčiň své hříchy, nebo budeš zatracen!" varoval ho obludný muž.

„Já... já nechtěl!" zakoktal se loupežník, „já musel! Pán mi sebral dům i pole, nemám jak jinak se uživit!"

Chvíli bylo ticho.

„Tvá duše říká, že nelžeš, to je tvé štěstí!" zaburácel démon, „kliď se odtud a střez se těchto cest!"

„Ale...ale co mám dělat?!", zoufal si Lothar, „já nechci jít žebrotou!"

„Jdi na východ, hříšníku! Vyhledej město Haule a vstup do lesů kolem něj! Tam se dočkáš odpovědi!"

Oheň na mokré zemi zaprskal a rozhořel se ještě víc. Loupežník se přikrčil. Když se znovu rozhlédl, byli všichni démoni pryč.

„Jak vás tohle napadlo?" zasmála se dívka, zatímco si u studánky omývala tvář.

„On to není špatnej chlap, jen měl smůlu," pokrčil rameny Lurien a opřel se o strom, „třeba mě i poslechne. Ten to dělá pro obživu, není vrah. Takový si zasloužej šanci. Od toho, co se zaplavuje údolí je takovejch spousta."

„Stejně nechápu, jak je vždycky dokážete najít,"zasmála se Agail a znovu si otřela tvář,„ vy na ně musíte mít šestý smysl."

„Ale to uhlí nejde dolů!" zachichotala se Kira a mnula si oči. Čerň natřená na víčka skutečně nešla úplně umýt a stékala jí s vodou po celém obličeji. Lurien se rozesmál na celé kolo.

„Ty teda vypadáš. Agail, pomoz jí, nebo se jí lekne i večeře!"

Starší dívka se také smála a otřela sestřičce obličej cípem své tuniky.