Syn nikoho z kdovíkde

Rozepře

Dům Maranových neměl jen přízemí a první patro. Část statku měla i druhé podlaží, do kterého se běžně nechodilo. Lurien neměl v úmyslu prolézat jim celý dům, ale po nějakém čase v něm stráveném už prostě neměl co dělat.

Cesty byly zasněžené a zmrzlé, takže se nedalo ani jet na koni, protože by si mohl na náledí zlomit nohu. Když už bylo potřeba někam jet, vysílal lord Maran čeledína s dvouspřežním, který vyjížděl ráno a vracel se až večer, protože měl zakázáno spěchat.

Jindy se Lurien v zimě také nudil, ale nebylo to tak hrozné. Čas trávil čištěním sedla, připravováním jídla, trénováním střelby z luku a rozprávěním s Caesarem. Jenže teď se o jídlo starat nemusel, sedlo mu v nestřežené chvíli vyčistila děvečka spolu s ostatními koňskými postroji, které se na statku válely, na střílení se tu motalo moc lidí a poslední zábavu, rozmlouvání s koněm, vytrvale hatil fakt, že ve stáji pořád někdo byl a díval se na něj jako na blázna. Takže byl nakonec tak znuděný, že se poflakoval po domě a rozhlížel se kolem.

Pokoje v podkroví byly převážně prázdné, pouze místnost u schodů obývala stará chůva. Rodina bydlela také v patře, ale v druhé části, kam vedlo samostatné schodiště a Lurien v nejmenším netoužil vrtat se rodině v soukromí.

Kelly víc času než ve svém pokoji trávil v malé místnosti v prvním patře, kde měl svoji studovnu. Tak se to alespoň jmenovalo. Byla to prostorná místnost s dřevěnou podlahou obložená knihami, svitky a různými spisy, které se válely otevřené a rozečtené všude, kromě nízkého stolku, na kterém se měly číst. Na zdech byly rozvěšené sušené byliny a kořínky, na chaoticky pověšených poličkách stály různé flakónky, lahvičky, tyglíky a další věci, které Lurien nedokázal ani pojmenovat. Celkově si v té místnosti připadal, jako v jiném světě.

Vlastně mu nějakou dobu trvalo, než se v domě vůbec zorientoval. Když se poprvé vydal na průzkum, našel vzadu ve společenskou místností, kde rodina často sedávala po večeři, zeď ověšenou archy pergamenu.

Jeden velký byl popsaný spoustou barevných čar, soustředných kružnic, elips a symbolů nekonečna, až z toho šla hlava kolem. Ostatní, menší, byly čarami a kružnicemi zahlceny o něco méně.

Neměl tušení, co to má být. Chodil kolem toho několik dní, ale nedokázal pochopit, co by to u všech bohů mělo znamenat. Až jednou, když zrovna kolem procházel Kelly, se odhodlal zeptat.

„Co to je?"

Kelly, který zrovna něco hrabal ve skříňce u zdi, vzhlédl. „Tohle? To jsou tátovy horoskopy."

„K čemu potřebuje jeden člověk tolik horoskopů?" podivil se Lurien, který za optimální počet těchto výkladů považoval nulu.

„Ale né, ty nejsou jeho jako jeho," Kelly vstal a protáhl se, „Jsou různých lidí, kterým je vykládal, on to totiž umí."

„Co je tak těžkýho na tom podívat se do kalendáře na jedno datum?" ušklíbl se Lurien. Těmhle věcem bytostně nevěřil.

„Ono nejde jen o datum. Důležitej je patronát bohů, jejich stíny, postranní vlivy, jestli je rok narození sudý nebo lichý..."

Lurien na něj mlčky zíral. Tady se s tím dělalo cirátů! Stejně to nefungovalo.

„Hele, třeba tady," Kelly ukázal na jeden z pergamenů, „tady. Narození pod patronátem Abona. Vliv bohyně Kársy a Midora..."

„To je sice hezký, ale já to vůbec nechápu," přerušil ho Lurien, „proč se to támhle kroutí do osmiček?"

„Do čeho?" podivil se Kelly.