Syn nikoho z kdovíkde

Ples

Ten den plesový sál v srdci hradu zářil tisícem světel. Při příležitosti výročního plesu se sem sjely desítky šlechtických rodů nejen z města, ale i z nížin, z hor, dokonce se našla i jeden z bažinatého severu. Zdaleka nešlo jen o to si zatančit. Na plesech se uzavírala spojenectví, domlouvaly sňatky a v neposlední řadě to byla ukázka prestiže. Kdo nepřijal pozvání na královský hrad, jako by nebyl.

Vznešení hosté korzovali po sále a zdvořile se usmívali na ty, které míjeli. Mnozí z nich byli konkurenti, nebo nepřátelé na život a na smrt. Ale tady byli na královské půdě a museli se tvářit, že je přítomnost toho druhého vůbec nezajímá, natož, aby je rozčilovala. Mezi vyšňořenými dvojicemi neslyšně proplouvali sloužící s podnosy a nabízeli panstvu víno v broušených sklenkách.

Na balkóně nad sálem seděli hudebníci. Prozatím hrála jen pomalá rytmická melodie. Změnit se to mělo až později, až přijdou všichni hosté, kteří zatím stále proudili dovnitř.

Postranním vchodem vstupovala mezi ostatní i drobná žena v červených šatech. Ve vlasech se jí leskla zlatá tiára, symbol jejího postavení a moci. Tvář měla pečlivě nalíčenou, aby zakryla znaménka na své kůži. Kráčela pomalu, jak se sluší a patří, zavěšena do vysokého šlechtice v bílém kabátci. I jemu vpletly služky do vlasů lesklý kroužek z bílého zlata, aby všichni přítomní viděli, že kolem nich neprochází jen tak někdo.

Páry, které míjeli, se zastavovaly. Muži se hluboce ukláněli, ženy udělaly uctivé pukrle. Dvojice jim odpověděla krátkým pokývnutím.

Žena v červených šatech se usmívala a s každým prohodila pár zdvořilých slov. Muž udržoval neutrální výraz a do hovoru se nezapojoval.

„Ráda vás zase vidím, lorde Kevene."

„Doufám, že jste měli příjemnou cestu, pane Haive." Šveholila s přátelským úsměvem, křečovitě udržovaným navzdory tomu, co si o přítomných pánech myslela. Plesy byly víc, než čím jiným, přehlídkou vypočítavosti a přetvářky.

Ženy měly pečlivě nalíčené obličeje až nepřirozeným alabastrovým odstínem, kterým dávaly najevo svou vznešenost. I muži měli tváře upravené zkušenýma rukama svých sloužících, aby nikdo neviděl ani tu nejmenší nedokonalost. Pokud měl lord či lady pod okem nevzhledné znaménko, pihu, či snad dokonce jizvu, nikdo to na nich nesměl poznat.

I žena v červeném měla tvář nalíčenou, přesto svá znaménka zcela nezamaskovala. Na rozdíl od ostatních hostů postrádala složitý účes, spokojila se s rozpuštěnými vlasy a několika úhlednými copánky v týlu. Její doprovod si nechal dlouhé uhlově černé vlasy splývat volně, služka ho přemluvila pouze k jedinému copu táhnoucímu se od temene, až skoro k pasu. Nalíčit se nenechal vůbec, pouze dovolil služce, aby mu tělkou zamaskovala nevzhlednou jizvu na čele. Mezi urozené lordy, natřené líčidly na co nejsvětlejší odstín, vstoupil se svou ošlehanou kůží, ztmavlou vlivem denní hvězdy a dlouhých týdnů strávených pod širým nebem.

„Lorde Siteyi, to je ale překvapení. Vy zde?" usmála se zářivě tmavovláska na prošedivělého stárnoucího muže v kalvaně.

„Ano, já zde, má paní," zdvořile se uklonil lord Sitey.

„Jakpak se má vaše paní? Není zde s vámi."

„Nebylo jí dnes dobře, má paní," řekl rozvážně stařec, „snad příště."

„Panu synovi také není dobře?" prohodil muž v bílém konverzačním tónem, ze kterého však sálal ledový chlad. Neměl lorda Siteye v oblibě. Jeho smysl pro spolupráci byl tristní.