Syn nikoho z kdovíkde

Památný les

Lurien neměl tušení, co ho to u všech bohů napadlo. Ani zpětně si to nedokázal moc dobře vysvětlit. Možná to bylo tím zájmem o legendy.

Z Tamaronských pověstí znal sotva čtvrtinu a téměř všechny už převyprávěl tak tisíckrát.

Obě dívky se narodily už za vlády královny Sheladony a tak je období, které tomu předcházelo, velmi zajímalo. Lurien jim nikdy nepřipomněl, že nejsou dětmi Tamaronu. Přece jen, on tak úplně také ne.

Sám měl v událostech Revoluce docela přehled a snažil se jim své znalosti předat. Ostatně, kromě způsobu přežití už je moc co naučit nemohl.

Zimy přečkávali v jeskyních, které hrály nějakou roli v době Revoluce. Z kopců jim ukazoval města, která se vzdala, či připojila k odboji. Ale svoji zásadu nikdy neporušil a do města, do centra zla a nepochopitelných společenských manýrů, se nikdy nevydal. Děti to ani nechtěly. Přejaly jeho názory, přece jen dobře věděly, že jejich mistra hledá polovina šlechticů v horách. V jednu dobu se po něm poptával i lord Maran, což si Lurien neuměl správně vyložit. Ostatně, pravidlo číslo jedna znělo: Nikdy nevěř šlechtici.

Buď jak buď, jednoho dne se zatoulali do západního předhůří. Blížilo se výročí korunovace a Luriena napadlo, kam by mohl dívky vzít.

Když oznámil, že se utáboří v lese plném staletých stromů, nebyly moc nadšené. Les byl šerý, plný suchého listí a ve vzduchu poletovaly pableskující částečky prachu. Utábořili se na svahu asi sto yardů nad kulatou mýtinou.

„Tak už nám řeknete, co tu děláme?" zeptala se Agail, když odvazovala od sedla vak s věcmi.

„Vždyť tu nic není," přidala se Kira, „a je to tu strašidelný."

„Není, ale může být," odvětil Lurien a vyhlížel mezi stromy.

„Mistře?" podivila se Agail, „já to nechápu."

„Tomuhle místu se říká Památný les a té mýtině Paseka duchů. Říká se, že když tu jsi dost dlouho, tak uvidíš mezi stromy duše minulých časů."

„Brr, to zní hrozně."

„Já to tu mám rád,"pousmál se Lurien, „pomáhá mi to s tou mojí pamětí. Jako by se oživovala. Klidně bych tu byl pořád, ale není tu moc zvěře."

„Myslíš, že uvidíme maminku?" zeptala se Kira rozrušeně své sestry.

„Vždyť nevíš, jestli je mrtvá," namítla Agail.

„A když jo?"

„Jen tak pro pořádek," přerušil je Lurien, „když tady někde někoho uvidíte, hned to řekněte a hlavně za ním nechoďte. Ti duchové nejsou skuteční, jsou to jen přeludy, dva lidé je neuvidí."

„Jak to?" podivila se Agail.

„To se těžko vysvětluje. Tady ve vzduchu se drží něco, co působí na tvoje vnímání. Na každýho to má jiný vliv, takže když ty někoho uvidíš, Kira třeba ne a naopak."

„A vy už jste tady někoho viděl?" zeptala se Kira.

„Jen asi dvakrát, já jsem na tohle moc zabedněnej,"usmál se Lurien, „ale líbí se mi tady. Na tomhle místě se podle pověsti rozdělila skupina spojařů během revoluce."

Dívky okamžitě zpozorněly.

„Co se tady stalo?"

„Byla to malá skupina, která šla do úkrytu nahoře v horách. V patách jim byli vojáci bývalé královny a tak se rozdělili. Ženy a děti pokračovali v cestě a muži, kteří je doprovázeli, tu zůstali, aby s vojáky bojovali. Bylo jich ale moc. Zajali je, ale svůj cíl splnili ostatní se do úkrytu dostali v pořádku," vyprávěl Lurien. Vždycky, když si na tenhle příběh vzpomněl, byl dost rozpačitý. Nebýt toho, co se tu tehdy stalo, nejspíš by tady nebyl.