Syn nikoho z kdovíkde

Velké tržiště

„Tímhle tempem budeme brzy za vodou," konstatoval spokojeně tmavovlasý muž a poplácal svého koně po krku. V ruce držel stříbrnou minci. „Takhle by se dalo vydělávat, co myslíš?"

Vraník zafrkal a ohlédl se po něm.

„Co se ti zas nelíbí Caesare? Ty si nevyskakuj, jasné? Tobě stačí tráva, ale já taky nejsem stavěný na to pořád žvýkat zvěřinu s jehličím. Z něčeho žít musím."

Zvíře pohrdlivě potřáslo hlavou.

„No tak dobře," rezignoval jezdec a otočil minci v dlani. „ale jako příležitostný přivýdělek se to hodí."

Zpráva o tom, jak horský přízrak zapálil dvůr kováři z Beylu se rozšířila rychlostí lesního požáru. A jak už to bývá u podobných povídaček, postupně se přidávaly další a další detaily, úměrně tomu, jak se vypouštěly jiné, a pracovala lidská představivost.

Při návštěvě malé osady přilepené k horskému úbočí se muž například dozvěděl, že se ke kovárně vrátil proto, aby kovář stříbrné hřeby vytáhnul a to nikoli po týdnu, ale ještě během téže noci. Fakt, že kováři splácel protislužbou, se z vyprávění ztratil úplně. Buď jak buď, vesničané napříč předhůřím usoudili, že stříbro démonovi skutečně škodí a házeli po něm větší či menší předměty, kdykoli se objevil.

Bylo to rozčilující.

Když den předtím směňoval uloveného králíka za hroudu vosku, někdo po něm hodil stříbrný talisman. Bylo to přesně tři dny po to, co byl u soukeníka pro provaz a někdo mu hodil na hlavu servírovací tác. Výsledkem bylo pochopitelně jen to, že se muž rozčílil a ukázal vesničanům, co si o jejich vymítacích technikách myslí.

Kdo ví, jestli už ten požár uhasili.

Když se mu ovšem povedlo letící předmět chytit, nechal si ho. Jednak to bral jako bolestné, jednak tím vesničany rozčiloval. Pěkných pár už nejspíš pochopilo, že mu akorát přispěli do rozpočtu. Za ty dva týdny už takhle stačil posbírat dvacet stříbrňáků, devět talismanů, tři medailony, šest náušnic a svícen. To bylo to, co stačil chytit. Kdyby měl s sebou tahat všechny stříbrňáky, medailony, talismany, příbory, šperky, knoflíky a další haraburdí, které po něm lidi házeli, jeden kůň by mu nestačil.

„Tak, co bude dnes k snídani?" muž se usadil na zem a otevřel vak. Uvnitř byly nacpané vrbové listy s upečeným úlovkem za pěkných pár dní dozadu.

„Zvěřina. To už tu dlooouho nebylo," ušklíbl se. Nepříliš nadšeně vybalil zaječí pracku, kterou už s sebou nosil pěkných pár dní. Byla ještě dobrá, ale moc se mu do ní nechtělo.

Nalil trochu vody do měděného kotlíku a zavěsil ho nad oheň. Přidal ještě trochu kopřivových lístků. A nechal plameny, aby se postaraly o zbytek.

Opřel se o strom a zamyšleně okusoval králičí packu.

Byla špatná roční doba. Zvěř vyváděla mladé sice už před pár týdny, ale pořád si svoji drobotinu hlídala. Všechno, co mohlo, se stavělo na odpor, kdykoli se někdo rozhodl byť jen přiblížit k jeho potomstvu. Přibližovat se k medvědům nebylo moudré v kterékoli části roku, ale v tuto dobu by to bylo na hranici samovraždy. Podobně nebezpečná byla i divoká prasata a jeleni, ovšem tvrdé rány uštědřovaly i srny.

Voda v kotlíku zabublala. S povzdechem ho sundal z ohně a přelil obsah do kovového pohárku s dřevěným spodkem.

Jedinou zvěří, která se tak dala lovit, byli králíci. Ne že by neutíkali při každém šustnutí, ale zase jich bylo hodně a nebyli útoční. Kromě nich byl bezpečný už jen lov veverek, ale to zase bylo namáhavé a výsledek byl nevalný. Občas ještě natrefil na divoké husy a na tůních v nížinách na kachny. Pro tento úlovek si sice musel doplavat, ale stálo to za to.