Syn nikoho z kdovíkde

Most přes řeku Fiáru

Věčná Čarodějka. Ta dvě slova zněla Lurienovi v hlavě, zatímco spolu s dětmi sestupoval ze svahu do nížin kolem Fiáry. Tuhle zvláštní osobu nikdy nepotkal, ale slyšel o ní dost. Podle všeho měla jakési schopnosti, které se nedaly vysvětlit ničím jiným, než že ovládá magii. Těžko se tomu věřilo, ale jiná možnost nejspíš nebyla. Přesto tomu tak úplně nevěřit nemohl. Spousta věcí se tady v Tamaronu vysvětlovala kouzly či vůlí bohů, přestože byly úplně přirozené. Možná to platilo i v tomto případě.

Říkalo se o ní, že je nevypočitatelná a nebezpečná, což se ovšem tradovalo téměř o každém, kdo žil stranou od obyčejných lidí. Prý měla i ona být člověkem, ale to mnoho neznamenalo. Být člověkem nemuselo vždy znamenat jím skutečně být. Lurien o tom něco věděl. Mnohokrát přemýšlel, jak se tu vlastně vzala a proč tu žije. Stranou všech ostatních, na těžko dostupném místě, ze kterého čas od času prostě zmizela. Mohla snad být jako on? Napůl člověk, napůl něco jiného, co nešlo popsat, protože to prostě neexistovalo? Možná, že i ta druhá část byla lidská, nebo možná také ne, možnosti byly nepřeberné. Nebo snad i ona bývala kdysi obyčejným smrtelníkem, než se něco hrozivě zvrtlo? Než se z ní stalo monstrum? Zrůda, která děsí obyčejné lidi něčím jiným, než by je děsit měla?

„Mistře?"

Agailin hlas ho vytrhl z přemýšlení. „No?"

„A...kde ta čarodějka vlastně žije? Nám chůva říkávala, že se tyhle bytosti nedají najít. Spatří je jen ten, koho chtějí najít ony."

Tulák si povzdechl. „To jsou jen povídačky. Je to daný tím, že lidi, co sepisují legendy, jen sedí doma na zadku. Pro ně je nemožné najít v lese naprosto cokoli."

„To ano, ale jak ji najdeme?"

„Najdu, vy dvě k ní zcela určitě nepůjdete!" rozhodl Lurien, „a o to se nebojte, mám pár známých, kteří to budou vědět."

Znovu zmlkli. Kalným mlhavým večerem postupovali dál k okraji lesa. Tam se zastavili. Před nimi se rozkládala nížina. Fiára byla po zimě ještě stále rozvodněná a přebrodit se nedala. Jedinou cestou, jak ji překročit, byl starý dřevěný most, který vypadal, že pamatuje už leccos. Všude kolem se jako ochranná hráz rozkládalo město Pont. Tak se tomu alespoň říkalo.

Pont byl spíše větší vesnicí, neměl vlastní hradby, ani stálou vojenskou posádku, což byly hlavní znaky, jak města od vesnic rozeznat. Tentokrát se ale zdálo, že je tomu jinak. Most byl totiž hlídaný. Sem a tam po něm pochodovali muži se sekerami a štíty. Nešlo však o vojáky. Podle výzbroje jen zdejší sedláci, kteří se rozhodli z nějakého důvodu ochránit svůj most. Těžko říct proč, ale zjevně to brali vážně.

„Jak se dostaneme na druhou stranu?" špitla Kira, „chceme na druhou stranu, ne?"

„Chceme,"souhlasil Lurien.

„Ale jak? Všechny staví," ukázala Agail na most, kde zrovna jeden ze strážných prohledával dvoukolák nějakého rolníka.

„Vy dvě jednoduše. Jste ještě děcka, nebudou si vás všímat. Na druhý straně na mě počkejte."

„A co budete dělat vy?"

„Já?" Lurien sáhl do sedlové brašny a vytáhl z ní bílou vlčí lebku, „já budu mít práci."

Podmračené nebe a nevlídné počasí mu hrálo do karet. Popohnal Caesara do cvalu a přimhouřil oči, aby si chránil oči před vlajícími koňskými žíněmi. S maskou trochu hůř viděl, ale byl si až příliš vědom toho, že tento jeho zjev vyvolá rozruch.