Syn nikoho z kdovíkde

Dívka z lesů

Pršelo celé odpoledne a nakonec i celou noc. Liják byl neúprosný a prudký, první předzvěst bouří, které měly již brzy udeřit.

Když se počasí konečně umoudřilo, bylo již krátce po rozbřesku. Agail se vyhrabala z hromady listí a rozhlédla se kolem. Chtělo se jí brečet.

Už měla být dávno zpátky. Cesta tam i zpět jí neměla zabrat víc, než jedno odpoledne. A teď už byl další den a ona stále trčela v lese, na úplně neznámém místě, byla promrzlá, vyděšená a hlavně, k cíli to byl ještě pěkný kus cesty.

V noci se jí podařilo vykřesat oheň. Bušila do sebe dvěma kamínky tak dlouho, dokud z nich nevyskočila jiskřička. Radost z toho ale příliš neměla, vždyť jí to trvalo celý večer.

U čadícího ohníčku, živeného jen listím a několika útlými větvičkami, postupně usušila kalhoty, spodky i plášť. Boty uschnout tvrdošíjně odmítaly, ale ona neměla čas čekat.

Odvázala koně od stromu a odvedla ho zpět na cestu. Bosé nohy měla brzy špinavé od bláta a poškrábané suchým ostružiním.

Znovu si řádně povolila třmeny, přesto se jí povedlo vyškrábat se do sedla až na druhý pokus. Boty položila před sebe a částečně je zaklínila pod sedlo. Pak už jen koně pobídla a oba se vydali na další pouť.

Vzduch se zdál být ledově studený a z listí stále kapala voda. Agail nezbylo než se pod pláštěm přikrčit a čekat. Zanedlouho vyjeli mezi louky a pole, které se mírně svažovaly dolů k vesnici. Byl to vlastně jen shluk chalup a chlévů, namačkané vedle sebe na konci doliny.

Vraník nespokojeně pofrkával. Jel klusem, kopyta se mu bořila do promáčené hlíny a od zadních nohou mu odlétávalo bahno. Čím víc se blížili k vesnici, tím víc ho bylo. V noci stekla blátivá voda z polí a tvrdošíjně se držela na cestě, která nyní připomínala spíš špinavý kanál. Půda však byla už tak nasáklá, dešťová voda tak neměla kam odtéct.

Vesnici míjela cesta jen po okraji, přesto Agail nestíhala vycházet z údivu. Náves byla úplně zatopená a po nově vzniklém rybníčku pomalu a rozvážně plavala kachna. Hladina místy dosahovala až nad prahy chalup. Stáj přímo na návsi byla vytopena úplně a kolem ní plavaly snopy špinavé slámy.

U studny, jejíž okraj přečníval nad hladinu jen o necelý loket, se v blátě rochnilo prase.

Na kraji vesničky vymetaly dvě ženy v umolousaných šatech a zástěrách bahno z nízkého stavení, které zde sloužilo jako sýpka. Vyzbrojené pouze vrbovými košťaty tvrdošíjně vyhazovaly bláto ven. Každá hrouda jen rozvířila hladinu špinavé vody a poslala ji v drobných vlnkách zpět do sýpky, přesto ty dvě v práci nepolevovaly. Brouzdaly se po vytopené podlaze v dřevácích a sukněmi lepícími se k nohám. Bylo by zcela jistě praktičtější, kdyby se zuly a sukně si vykasaly, přesto je to ani nenapadlo. Není to slušné, vzpomněla si dívka na to, co jí kdysi dávno učila chůva. Tohle slušné ženy nedělají. Kdysi jí to přišlo normální, dnes nad tím jen nechápavě kroutila hlavou. Lidi jsou prostě divní. Proč si ztěžovat život, když to není potřeba? Nikdy nesmíš dovolit, aby cizí muž viděl tvé nohy, je to vulgární a absolutně nepřijatelné. To také tvrdívala chůva.

Bylo to padlé na hlavu. To si muži mysleli, že chodidla vyrůstají z lemu šatů, nebo co? Jako by nikdy neviděli něčí nohy.

Když si měla před několika lety poprvé obléct nohavice, bránila se. Nedokázala si představit, že by chodila oblečená jako kluk, stejně, jako si nyní nedovedla představit, že by tomu tak nebylo. Zpětně se jí zdálo až nepochopitelné, jak kdy mohla chodit jinak, než v tunice a nohavicích.