Syn nikoho z kdovíkde

Přízrak

Země se otřásala. Tichou lesní cestou se v mlhavém večeru hnali dva jezdci. Na malém, ale silném koni seděl obtloustlý muž s mečem u pasu a několika noži v pouzdře. V kraji ho znali velmi dobře. Sídlil v lesích a přepadávání pocestných bylo jeho obživou již spoustu let. Jeho hřebec byl rychlý jako vítr a nikdo mu neunikl.

Až dnes ráno. Pustil se za osamělým jezdcem, který procházel lesní cestou. Jakmile se však přiblížil, druhé zvíře se vzepjalo a hnáno svým pánem se dalo na útěk. Nyní se oba koně hnali krajinou a jejich jezdci je štvali do trysku. Jako by zvířata měla vyřešit spor, který by jinak řešily meče.

Pronásledovaný se vzdát rozhodně nechtěl. Ne že by měl něco, co by mu mohl lapka ukrást, ale nehodlal se utkat s někým za takovýchto podmínek. Ještě ne.

Koně překonali mírnou vyvýšeninu a vjeli do míst, kudy kdysi tekla řeka. Ta však před lety změnila tok a teď tu po ní zůstala jen travnatá plocha plná nízkých pahorků. Mezi nimi se první z koní s vítězným zařehtáním ztratil.

Lapka přitáhl svému koni uzdu a rozhlédl se kolem. Bušení kopyt šlo snad ze všech směrů. V houstnoucí tmě nedokázal určit, kam pronásledovaný zmizel.

Náhle se na pahorku jen pár kroků před ním ozvalo temné zařehtání. Vzhlédl a strnul hrůzou. Nad ním se proti temnému nebi tyčila nestvůra.

Obrovitý kůň, snad dvakrát větší, než bylo obvyklé, se vzpínal na zadních a hrabal ve vzduchu kopyty velkými jako talíře. Z huby mu stříkala pěna a jeho oči plály jako dva uhlíky. Bestie potřásla hlavou, zlověstně zafrkala a znovu se vzepjala, když jí její jezdec přitáhl uzdu. On sám byl zcela jistě démonem. Nejen že seděl na zvířeti, které bylo k vidění snad jen v nejhlubším pekle, ale i on sám byl nestvůrně vysoký a jeho tělo nikdy nemohlo patřit člověku. Místo hlavy mě bílou, rozšklebenou lebku, jeho paže byly porostlé srstí a lesklé lysé ruce svíraly jedna otěže, druhá meč příliš dlouhý na to, aby jím kterýkoli muž mohl bojovat.

V tu chvíli si lapka uvědomil, koho to pronásledoval. Došlo mu, že přepadený neprchal v hrůze o život, ale cíleně ho vedl sem, kde se mu ukázal v celé své hrůzné majestátnosti. Nyní to byl on, kdo se s mečem v ruce výhružně tyčil nad svým pronásledovatelem, který se dal na zběsilý úprk, div že svého koně neuštval.

Tichou krajinou zazněl temný dunivý zvuk. To se přízrak, který již několik měsíců děsil pocestné v okolních lesích, začal smát.