Syn nikoho z kdovíkde

Na ostří nože

Kira s žuchnutím dopadla do trávy a překulila se. Větev, z níž skočila, se pomalu a rozvážně komíhala nahoru a dolů.

„Vůbec nic," oznámila a otřela si ruce, špinavé od kůry a smoly, o svou tuniku.

Agail se k ní obrátila jen velmi neochotně. Zrovna byla zabraná svým nožem, jímž vytrvale metala o kůru vysoké borovice. Někdy se trefila, jindy minula, někdy se nůž odrazil od kmene rukojetí. Takto už se bavila od božího rána, přestože jediným doložitelným výsledkem nebylo vytříbení této dovednosti, ale ztupení čepele a kus chybící špičky.

„Co bys taky chtěla vidět?" ušklíbla se a znovu vrhla zbraň směrem k těžce zkoušené borovici.

„Co já vím. Něco!" odfrkla Kira a vzdorně si založila ruce v bok, „už je pryč celý věky."

Agail nespokojeně zavrtěla hlavou a zvedla hlavu k nebi, na němž z hustých mraků sem tam vykukovala denní hvězda a opět se ztrácela v dáli. „Tři hodiny. Nejvýš!" odfrkla, „jako bys ten čas nemohla využít k něčemu pořádnýmu."

„Našla jsem dole pod kopcem pramínek. Kvetou tam skalničky," namítla Kira, „ty jsou dobrý na rýmu."

„Říkám, najdi si něco pořádnýho," Agail vytrhla z poněkud poškrábaného kmene nůž a znovu si pečlivě odkrokovala vzdálenost. „Jako třeba já."

„K čemu je tohle jako užitečný?" zapochybovala Kira, „až po tobě pude biřic, tak tě asi nenechá, si to odkrokovat, nemyslíš?"

Agail ji sjela pohrdlivým pohledem. „Jen závidíš." Rozkročila se a plynulým pohybem poslala nůž do kůry stromu, ve výšce očí. „Protože sama nic neumíš."

„To není pravda!" rozčílila se Kira, „poznám desetkrát víc bylinek, než ty vůbec uvidíš, za celej život!"

„Až ti někdo usekne ruku, kytky ti moc nepomůžou." Ušklíbla se Agail a hodila druhý nůž. Sklouzl po odloupnuté kůře a spadl do roští.

„Hele!" zamračila se Kira, „ten je můj!!!"

„Tak to by sis pro něj měla dojít!" odsekla Agail.

„Tys ho tam hodila! A ukralas mi ho!"

„Co leží na zemi, není nikoho."

„Ty potvoro zlodějská!" vřískla Kira, čímž porušila jedno z pravidel, které jí zakazovalo křičet v lese. Nutno ovšem dodat, že zrovna toto pravidlo bylo porušováno při kdejaké příležitosti.

„Ukňouránku!"odfrkla její sestra. To bylo vyhlášením války.

„Krávo," vrátila jí to obratem Kira. Vinou slovníku jejího vychovatele a její vlastní schopnosti, slyšet vždy a všechno, měla už ve svých patnácti letech slušnou zásobu nadávek, kterou by jí mohl závidět leckterý dospělý. Bylo to obdivuhodné už jen proto, že gorština sama o sobě mnoho kleteb neznala, tudíž si ten, kdo si chtěl řádně zanadávat, musel vystačit k přirovnávání k dobytku, podřadným, či padlým profesím, zkomoleninami a několika málo skutečnými nadávkami.

Téměř všechna taková slova Kira znala a mnohá se jí honila hlavou, když běžela k oné těžce zkoušené borovici. Vytrhla z něj sestřin nožík a vztekle jím mrskla dál do lesa, kde se okamžitě ztratil ve zralém borůvčí.

„Hej!" vypískla Agail, „koukej mi ho zas najít!"

„Proč já? Je tvůj."

„Tys ho ale zahodila!"

„Co visí na stromě, to není nikoho," pitvořila se zlomyslně Kira.

„Ty mrcho mrňavá!" sykla Agail a vrhla se k ní, „prostě pro něj dojdeš!"